Novoroční

Vůbec nejsem člověk na předsevzetí. Nikdy jsem nebyla. Nepovažuju je za důležitý ani natolik, abych nad nima přemejšlela, přesto je pro mě přelom roku nějak důležitej. Způsobuje mi zvláštní neklid po těle i po duši, takový nějaký chvění, ani to vlastně nedokážu přesně popsat. Možná je to kolektivní energií očekávání, která je v tu dobu mimořádně silná. Možná je to další z mejch mnoha zvláštností s původem kdo ví v čem. Ať je to jakkoli, nedokážu bejt tu noc v klidu doma, musím někam, kde se něco děje a především musím bejt s někým, kdo to vnímá stejně, to je zásadní. Už nepotřebuju, aby to bylo epický. Nechci ohňostroje a objímání. Jen si to tak na těch hodinách pěkně odpočítám ve společnosti někoho, koho mám ráda, v bezpečí, a pak fascinovaně sleduju, jak ručičky hodinek pokračujou přes půlnoc dál, jako by se nic nedělo. Tak samozřejmě, že se nic neděje. Navzdory tomu, že moje vnitřní stroječky se pokaždý chovají, jako kdyby měl přijít konec světa.

Když si mě Dvojplamen jednatřicátýho večer vyzvedával na nádraží, strašně foukalo a sněžilo a mně bylo strašně blbě, protože letošní Vánoce byly inferno, sice hezký inferno, ale pořád inferno. Rozhodně bych o nich nemohla říct, že jsem si je pořádně neužila. Neříkám nic, způsobila jsem si to sama, ale nic to nezměnilo na tom, že jsem do konce roku doběhla na pokraji fyzických i psychických sil a že u toho vlaku už jsem jenom stála rozklepaná zimou a únavou neschopná čehokoliv, měla jsem přetočenou punčocháč a bílej prostředníček na pravý ruce, kterej se mi od jistý doby odkrvuje a přesto byl ten speciální druh uspokojení ze setkání s Dvojplamenem natolik silnej, že okamžitě zazdrojoval veškerý moje potřeby. Opravil všechny stroječky a vymazal z mý hlavy každoroční novoroční chvění.

Jestliže je teorie o dvojplamenech pravdivá, a jakože se přes veškerý chronický pochybnosti pořád vracím k tomu, že jo, jak to teda s tím zdrojováním je? Podmiňuje celistvost fyzická přítomnost druhý poloviny duše? Když jsme jedno, neměla bych bejt teda schopná zazdrojovat se dokonale i sama jenom skrz tohle poznání?

Ať je to jakkoliv, po třech dnech na horách v klidu a v obrovským tichým baráku uprostřed sněhu, kterej právě procházel kompletní rekonstrukcí a kde byla obyvatelná právě jenom ta jedna postel a jedna koupelna, jsem se dozdrojovala za celej uplynulej rok zpátky.

Ráno před odjezdem jsem ještě z postele pozorovala, jak se Dvojplamen oblíká. V jednu chvíli si zastrčil triko do tepláků a rázem tímhle jedním jediným úkonem získal můjděda vibe. Ten si taky ke stáru zavazoval tepláky šňůrkou nad pupík. Se smíchem jsem to komentovala a on to se smíchem kvitoval, ale pravda je, že mi v tu chvíli došlo, jak moc jsme zestárli. Byla to teda mechanická myšlenka, fakt, kterej se nedá popřít, protože i na odpočítávání času máme jednotku, která mluví neúprosně objektivně. Zároveň mi ale došlo i to, že v mých očích nestárne vůbec. Nestárneme spolu. Od první chvíle, co jsme se viděli, se v tomhle směru nezměnilo vůbec nic. Pořád si zapaluju cigáro rukou s perfektně nalakovanejma nehtama a on pořád přechází někde sem a tam a soustředěně něco dělá.

Možná jsem se v tom dávným čase jenom nějak zakonzervovala, ale možná to bude taky tím, že jsme teprve na začátku všeho, což by se možná mohlo zdát po těch osmnácti letech bizarní, kdybychom se teprve teď nezačali navzájem pouštět do svých životů i do svých hlav. Teď teprve se poznáváme a je to překvapivě ostrý. Jedinej rozdíl oproti dřívějšku je v tom, že už je to bezpečný.

Ale je to taky jako bejt na nejhezčím, neklidnějším a nejšťastnějším místě ve Vesmíru a přitom se rejpat tupou lžicí pochybnostech o sobě ve střevech.

Otázky a odpovědi se množí geometrickou řadou.

O dvě hodiny pozdějc jsem seděla ve špinavým autě a jak jsme sjížděli z hor dolů čerstvě prohrnutou silnicí a ranní sluníčko, který se odráželo od novýho sněhu, mi vypalovalo díry do sítnice i skrz zavřený víčka, rozbrečela jsem se a brečela jsem tak, že mi tekla voda z očí proudem, zatejkala mi pod šaty a někde ještě níž máčela podprsenku. Dvojplamen mě pohladil po tváři a zeptal se: "Co ty hrachy?" Jenže já vůbec nemohla odpovědět, protože dokud tekla jenom voda, bylo to dobrý a kdybych k tomu začala ještě fňukat, už bych si přišla jako blbka. Ale Dvojplamen věděl a na odpověď nečekal, protože je to vždycky stejný. Pokaždý je to loučení takhle smutnoblbý, i když v tom vlastně nic blbýho není, protože všechno je jinak v naprostým pořádku, jenom ta duše je strašně oslabená, když se zase rozděluje na dvě části. Aspoň že v tom nejsem sama, i když tentokrát jsem to teda zvládla odmakat za nás za oba.

Brečela jsem většinu cesty. Skoro dvě hodiny. Šlo to úplně mimo mojí kontrolu. Brečela jsem na poli pod hradem, kde jsme se stavili na cigáro, brečela jsem na benzínce, brečela jsem, když jsme vyzvedávali Dvojplamenovu Malou. Až jsem se divila, kde se ta voda pořád bere. Skrz slzy na spodních řasách mi sluníčko posílalo prasátka do očí a všemu, na co jsem se podívala, dělalo jiskřivou vinětaci a bylo to zvláštně poetický. Brečela jsem proto, že se mi zas nechtělo odpojovat tu duši. Brečela jsem proto, že v autě hrál ten zvláštně těžkopádnej Radiožurnál, kterej mě provázel většinu mýho dětství. Viděla jsem samu sebe sedět v dílně, brousit si dřevíčka a zatloukat hřebíky, zatímco Táta chodil v těžkejch botách sem a tam a zapomínal, že má jít na oběd, nakoupit nebo se o nás děti postarat, když byla Máma náhodou pryč, protože on to tak měl a má, že když se pro něco nadchne, nevidí a neslyší. Nějak jsem si zase říkala, že těch společnejch let, co budou naši na světě, už nás asi moc nečeká. Brečela jsem proto, že vím, že kočky, ty mrchy mrňavý svéhlavý, s náma nebudou napořád a proto, že Muž zase pojede na nějakou dobu pryč a taky proto, že v rádiu se mluvilo o lidský zvůli a únosech jako o chlebu. Michael Stipe servíroval melancholii pro latentní sebevrahy a já brečela, protože jsem nevěděla, jestli mě to rozesmutňuje nebo rozveseluje.

Vcucla mě jedna velká rozplizlá melancholie.

Jako malá jsem si myslela, že máme za očima takový malý zásobárny slz, takový vodojemky a z nich ty slzy tečou a když jsem dlouho brečela, nechápala jsem, že se nikdy nevyčerpají. Jedna z největších záhad mýho dětství.

"There's no one left to take the lead, but I tell you and you can see we're closer now than light years to go. Pick up here and chase the ride. The river empties to the tide. Fall into the ocean."

A během toho brečení, ještě někde v podhůří, jsem otevřela oči a podívala se do krajiny. Závěje byly ty tam. V dálce stály od půlky nahoru žlutý zářící kopce a ta záře byla velká, jiskřivá. Dole běžela svodidla a mezi tím se rozkládala obrovská zelená plocha ničeho. A v tu chvíli se mi propadnul hrudník. Štěstím. Klidem. Vděčností.

Došlo mi, že mám všechno. Že mám svoje lidi. Ty, kvůli kterým brečím, i když se někdo jinej kouká. Lidi, který ve mně rozbíhají emoce, protože mít emoce v chodu není samozřejmost. Lidi, o který se můžu bát, jakkoli je to nepohodlný. Lidi, který můžu mít bezpečně ráda. Čistý lidi. Schopný lidi. Lidi, vedle kterejch si můžu lehnout a usnout. Lidi, který mě nechají nadávat, když to potřebuju, ohřejou mi jídlo, když nemůžu a který mě zvednou, když sebou říznu, protože pobíhám nahá a bosá ve sněhu.

Dokud budu schopná udržovat vztahy a navazovat nový, budu v cajku.

V tý krajině jsem viděla taky Dědu, kterej je po smrti tak dlouho, že už ani nevím, jak dlouho to je, ale kterej mi pořád chybí. Viděla jsem svý rodiče na jejich svatební fotce, nádhernou, přenádhernou Mámu, která tam vypadá jako anděl, viděla jsem Muže, jak sedí pod svojí borovicí někde v Jižních Čechách, medituje a vzdychá štěstím, kamarádku Ivanku, jak táhne nad ránem discokouli z poslední párty v klubu našeho mládí, kterej se bude bourat, Svědka, jak se usmívá na svojí prvorozenou dceru, viděla jsem spoustu dalších lidí, dokonalejch ve svý nedokonalosti a síle, kterou obdivuju, ale taky třeba jaro, který tu za chvilku bude a po kterým pak někdy zase zákonitě přijdou Vánoce, na který se zase budu těšit.

Všechno tohle se v mý hlavě událo najednou, jako když se z korby náklaďáku sesype suť. Bylo to tak intenzivní, až mě napadlo, jestli takhle nějak nevypadají vteřiny před smrtí a jestli už nelížeme svodidla, ale nic takovýho se nedělo. Jen se mi zatřásl svět.

Dvojplamen mě držel za ruku. Ta jeho hřála, úplně pálila, i když jsme nebyli secvaklý nadoraz. Byla jako samostatnej organismus. Cejtila jsem každej článek prstů, každej bochánek zvlášť a přitom úplně dohromady. Bylo to tak odvždycky. Jako by měl všechnu svojí životní sílu v rukách. Tím byly vždycky tak krásný. Pocit byl zesílenej čerstvou vzpomínkou na to, kde všude už ta ruka byla, na prsty, kterýma mi ještě večer předtím brnkal po bradavkách a ráno potom přejížděl po páteři odspoda nahoru, ale nic z toho nebylo silnější než vědomí toho, že přesně ví, co v tu chvíli prožívám a že to můžu nechat projít a vsáknout bez nutnosti hledat praktický řešení.

Koncentrovaná intimita bez začátku a konce. Nekonečná neohraněnost Všehomíru. Tady a teď.

Čím blíž k velkoměstu jsme byli, tím pragmatičtějším se stávalo moje myšlení. Bude potřeba udělat nákup a uvařit a uklidit a vykapat oteklý oči, abych je následující ráno vůbec otevřela. Za ruce už jsme se nedrželi, protože Dvojplamen zase začal potřebovat řadit a slzy mi přestaly téct, protože už bylo omyto a očištěňo. Novoroční restart proběhnul o tři dny pozdějc a co nestihla zvládnout vodka a hodiny spánku navíc, to dokončila přítomnost konečnosti.

Dotáhli jsme kufr do Jeskyně, Malá pomuchlala kočky, Dvojplamen pozdravil kluky, dali jsme si poslední cigáro na balkoně a naposled jsme se objali. O půl hodiny pozdějc už jsem pila kafe, schovávala krabičku se zbylejma cigárama do šuplíku na nějakou další příležitost a natahovala si vlněný ponožky, aby mi udělaly instantní teplo na nohy.

Ten pocit tepla byl tak uspokojující, až mě napadlo, jestli ten svět venku není někdy tak pojebanej jenom proto, že je v oběhu málo vlněnejch ponožek.

Tak vám do dalšího roku přeju taky trochu toho klidu a pocitu vděčnosti.