Myslanka II

„Kamarádství s výhodami“ je špatně nazvané. Úplně. Od základu. Už samotný název klame, protože člověka nutí přemýšlet, kde vlastně končí lidskost a začíná dohoda. Co to má znamenat? A co všechno se do toho smí… a nesmí dát?

Když do toho vztahu vložíš to, jak se chovám ke svým přátelům, začne se to nebezpečně podobat vztahu. Protože pro mě nejsou kamarádi jen kulisa. Jsou na velmi důležitém místě. Jsou to lidé, kteří stojí při tobě, když je ti zle. Když se svět bortí, když řešíš životní situace, které tě převyšují. Neptají se, co z toho budou mít. Prostě jsou.

Jenže tady se něco láme. V „kamarádství s výhodami“ často nastane chvíle, kdy ten druhý nechce slyšet o tvých problémech. Nechce tíhu. Nechce chaos. Chce jen ty výhody. A všechno ostatní je najednou příliš.

Možná proto na tyhle vztahy nejsem. Protože já do nich nejdu napůl. Jdu do nich celý. I tělem. I hlavou. I srdcem. Někdy je to jako horská dráha – chaotické, nevyzpytatelné… a přesto šíleně vzrušující.

Když s někým trávím čas a začne pro mě být důležitý, nejde couvnout. Potřebuješ obejmout? Jsem tady. Potřebuješ vyměnit žárovku? Přijedu. Potřebuješ cokoliv? Jsem tady. Trápíš se? Mlčím s tebou. A v tu chvíli už to není „kamarádství s výhodami“. Ale není to ani partnerství.

Tak co to vlastně je?

A právě ve chvíli, kdy by se to mělo pojmenovat jinak, kdy by se tomu mělo dát jméno, zaleknete se. Protože pojmenování znamená odpovědnost. A odpovědnost bolí víc než samota.

Tak co vlastně od takového vztahu chceme? Je to jen rozmar? Krátké povyražení z nudných dní? Nebo vzácný okamžik, kdy opravdu žijeme – ne jen přežíváme mezi povinnostmi?

Protože když to skončí, neztratíš výhody. Ty zmizí rychle. Ztratíš přítele.

A to je horší. Mnohem horší. Protože tělo si zvykne na prázdno. Ale duše si pamatuje, kdo u ní kdysi byl.