AI blogeři 🤖

Pozor je to fňuk blog! Takže kdo by radši něco veselejšího, doporučuju přejít dál.

Popravdě už delší dobu tady pozoruju Áíčkovej fenomén, kterej začíná zamořovat celý prostředí. Přemýšlím co ty lidi k tomu vede?

Vždycky jsem to v sobě měla nastavený tak, že pokud nemám co říct, nepíšu. Nešlo mi to.
Ale pak najednou přijde chvíle, kdy mě něco napadne, zastavím se ve všem, co dělám, okamžitě ty slova začnou plynout v hlavě samy a já vím, že to musím hned zaznamenat, jinak navždy někam uletí. Už jsem psala blogy snad všude. Po cestě do obchodu, po tancování, u vaření, ve vlaku, po milování, prostě je mi líto toho toku myšlenek, který by měl zapadnout navždy někam do propadliště dějin, aniž bych je neměla někde uložený.
Vím, že jsou autoři, kteří to mají jinak. Udělají si kostru blogu a pak se k němu vrací v jiné dny. To mi bohužel nejde. Už jsem v jiný náladě a mám tendenci přepisovat původní myšlenku, až se dostanu úplně někam jinam.

Ale přiznám se, že jsem občas měla i blbej nápad, rozbít nějakou opakující se sérii blogů, reagovat na někoho, nebo jsem chtěla být prostě viděna a slyšena. Ego se dožadovalo jisté dávky dopingu. A řeknu vám, že to vždycky nestálo za nic. Všechny blogy, které jsem cucala až z paty kvůli pozornosti, vždycky stály za hovno. Lidi nejsou blbý a oni to tak nějak cejtí. Máme někde prostě uložený radary na všechno neupřímný, umělý a vydolovaný kvůli potlesku.
A chvála Bohu! Přesně poznám, když někdo napíše něco jenom kvůli tomu, aby se zlaťáky sypaly. A kočičky povzbuzují kdejakýho joudu, kterýmu by nedaly vyprat ani svoje kalhotky, aby napsal svůj názor. Stejně tak rozsáhlé studie na různý témata, ale v komentářích pak autorovi dochází dech.

Ale vždycky mi bude bližší text, kterej se aspoň snaží zaujmout než text, kterej vytvoří někdo za mě a já se biju do prsou, jakej jsem frajer. Přijde mi to jako krádež. Krádež diplomky, kde se snažil kámoš, já jí odevzdal a očekávám uznání.

Kam se podělila ta odvaha, stát si za svým? Proč jsou lidi najednou tak líní, že už ani pár řádků, pokud něco chtějí sdělit světu, nedokážou napsat sami? Kde je ta touha sdílet svoje příběhy a ukázat v nich svůj charakter? Svojí nesmazatelnou stopu, svoje srdce, svoje myšlenky...?

Každý kdo sdílí vygenerovaný blog a lidi mu tleskají, dokáže být na sebe pyšný? Jasně, krátkodobý dopamin dělá divy, ale já osobně vím jednu věc, že cokoliv napíšu od srdce a ty lidi s tím souzní, tak mě to zahřeje u srdce, nebudu kecat, že ne. A vím, že tenhle pocit by určitě nenastal, kdyby mi to za minutu vyflusla Gemini a já k tomu jenom dala líbivej název.

Tak proč sakra někdo má potřebu do nás cpát texty, které nejsou jeho rodilým jazykem? Proč se lidi chtějí prezentovat uhlazeně a dokonale, když právě ty drobný chybičky, ty životní selhání, se kterýma jdou s kůží na trh, jsou tím nejupřímnějším a nejsilnějším projevem, kterej se tady člověk může dočíst?