Dotek Karen

Myslím, že se jmenovala Karen, byla z Británie. Poprvé jsem se s ní setkal v jakési restauraci v Kathmandú na seznamovací večeři - měli jsme v plánu vyrazit na 3 týdny na trek do Himalájí do základního tábora pod horou Manaslu, pak nějaké kláštery v horách a zakončit to výstupem do průsmyku Larke....a tak nás místní cestovka pozvala na seznamovací večeři do docela pěkné restaurace v centru města. Myslím, že na té večeři jsme s ní asi jen zdvořile konverzoval, ale nijak zvlášť jsem si jí nevšímal. V tu chvíli jsem spíš byl fascinován Američanem po vé levici a především pak jeho kamarádem či partnerem.... který vypadal velice nebinárně.

Karen si poprvé získala moji soustředěnější pozornost teprve následujícího rána, když nás přijel do hotelu vyzvednout džíp. Všimnul jsem si, že se ke mně na parkovišti najednou docela má, párkrát se mi dotkla předloktí.... a hned se nabídla, když jsem nějak jsem zmínil, že jsem si zapomněl vzít náplasti na puchýře... tak mi jich hned několik dala. Karen byla tak o 10-15 let starší, ale v obličeji měla výrazné rysy a bylo vidět, že před 20 lety to musela být ukrutná kočina, takový prototyp Pořízkové. Ale přitažlivá byla pořád, to zase jo. Bylo vidět, že je prudce inteligentní, pracovala jako nějaké velké zvíře v jakési britské marketingové agentuře.... a dost mi imponovala.

Nepálské silnice jsou ve vskutku hrozném stavu, ti, co si stěžují na silnice u nás, by si měli vytáhnout hlavu ze zadku. Takže s námi ten džíp po silnici dost lítal. A Karen v něm lítala hned vedle mě. Cítil jsem její pravé stehno, jak naráží do toho mého. A zjistil jsem, že mě to vlastně docela rajcuje. Ale nedělal jsem vůbec nic, nijak jsem nereagoval. Nesnažil jsem jsem se intenzitu toho kontaktu ani zvýšit, ani jsem nijak neuhýbal. Karen se občas ostentativně odsunula.

A tak jsme konečně dojeli do výchozího bodu. V tomhle okamžiku mi definitivně došlo, že mě ta britka opravdu rajcuje a navíc z ní mám díky její inteligenci a pracovní pozici fakt veliký vítr. A z nějakého důvodu jsem pocítil dost intenzivní touhu jí sáhnout na zadek, neskutečně mě taková představa vzrušovala.

A tak jsme se vydali na naše putování nepálskými Himalájemi. Celé ty 3 týdny jsem jí uprostřed filmově nádherné přírody na ten zadek koukal, všímal jsem si jejích náhodných dotyků a konverzoval s ní na odpočinkových místech. No, teď už je mi jasné, že jsem jí ty dotyky na předloktí měl tak nějak nenápadně vracet. Jenže mě tahle ženská taktika celý život velice mátla - takový dotyk není nic erotického a dá se to vykládat tak, že je prostě jenom přátelská. Takže jsem je jednoduše celý život ignoroval, nijak jsem na ně nereagoval. Což byla chyba. Je nutné je vracet.

A taky jsem zjistil jednu velice překvapivou věc - že k ní sice cítím narůstající vzrušení, ale zároveň mě naprosto paralyzuje strach. Připadal jsem si, jak kdyby mi bylo znovu 15. Pokaždé, když jsem měl příležitost jí na ten zadek sáhnout, tak mi strach svázal ruce takovým způsobem, že jsem nebyl schopen se pohnout.

Nedokázal jsem využít dokonce ani tak loženou situaci jako návrat do hotelu ze základního tábora pod horou Manaslů. Ten výstup byl dost vyčerpávající, a tak zatímco Australan s druhou Britkou z naší skupiny se rozhodli v tom řídkém vzduchu vystoupat ještě pár desítek metrů výš.... my jsme s Karen cítili, že toho máme plné kecky. A tak se na mě Karen otočila a povídá: "Já toho tedy mám tak akorát. Co ty?". Tak jsem jí řekl, že já taky a že jdu zpátky. Jenom přikývla: "Ok, tak já půjdu s tebou.". A tak jsme se 2 hodiny vraceli krásnou přírodou až do našeho hotýlku v jakési nepálské bohem zapomenuté pdeli. 2 hodiny, kdy jsme uprostřed nádherné přírody byli úplně sami. A já to prostě nebyl schopen nijak využít. Kuva. Teď už je mi zpětně jasné, že to Karen tak trochu nebo spíš tak trochu více nahrála, abychom byli o samotě. A to už teď vím, že když to ženská zařídí tak, abychom byli sami, tak prostě chce souložit.

K útoku na její zadek jsem tak sebral odvahu až o pár dnů později během výstupu do průsmyku Larke. Je to v nějakých asi 5100 metrech nad mořem, byla to celkem dlouhá cesta. A vyšlo nám nádherné počasí. Na vrcholu svítilo sluníčko, ukrutně kruto přísně nádherné výhledy, prostě jak v dokumentu National Geographic. A tak jsme se ve skupině rozhodli, že uděláme vítězoslavné skupinové foto na vrcholu. Vycítil jsem příležitost.... a tentokrát jsem měl dost času, abych sebral veškerou odvahu. Stáli jsme vedle sebe, taková ta klasická foticí póza, ruce kolem pasu nebo ramen.

A tak, když jsme se dofotili, tak jsem pravačkou sklouznul dolů a velmi lehce přejel konečky prstů po jejím zadku. Snažil jsem se, aby to vypadalo jako náhoda či nehoda... vlastně jsem si ani nebyl jistý, zda to Karen přes kalhoty cítila.

A Karen najednou začala vyvádět, jak kdyby do ní vjel čert. Začka se hystericky smát a bláznivě poskakovat kolem. Bušila mi do ramena se zvoláním: "You did it! You did it!". Rozesmál jsem se a bušení jí oplatil. Bylo to velice zábavné a zároveň neuvěřitelně ambivalentní: Fakt jsem nebyl schopen říct, jestli tím myslí, že jsme se do toho průsmyku doplazili.... nebo jestli je šťastná, že jsem jí na ten zadek konečně sáhnul.

Cítil jsem to napětí mezi námi. Večer jsme šli v městečku na drink. Australan odpadl na hotelu, takže jsem tam byl jen já, Karen a její britská kámoška. Já jsem přišel později, a tak jsem si ke stolu sednul přímo ke Karen. Říkal jsem si, že bych se jí mohl třeba znovu dotknout. Chvíli jsme si povídali, načež se pak Karen zvedla a odešla na toaletu. Když se vrátila, tak si sedla ke stolu naproti ke své kámošce. To mě poněkud zmátlo, nevěděl jsem, jak si to vyložit. Nicméně v další konverzaci mi nabídla, ať jí pošlu žádost o kontakt na LinkedInu.

A tím v podstatě celé tohle "erotické" dobrodružství skončilo. Další den jsme se džípem vrátili do Kathmandú.... z Karen jsem najednou cítil podivný odstup.

Tak jsem se to pak ještě hledal a ptal se, co tohle všechno s Karen mělo znamenat. A dozvěděl jsem se, že jednak je nutné tyhle předloketní dotyky vracet... a jednak, že Karen opravdu asi chtěla, aby se mezi námi něco stalo. Moje prsty na svém zadku ucítila zcela jistě a bylo jí to naprosto jasné, že to žádná nehoda rozhodně nebyla. A taky mi vysvětlili, že tomu jejímu vysoce ambivalentní chování se říká "plausible deniability" - dáma se snaží, aby bylo možné jakoukoliv situaci vyhodnotit dvojznačně, tak aby z toho mohla kdykoliv bezpečně vycouvat nebo to shodit. A je jasné, že když mi pak nabídla kontakt na LinkedInu, tak se jí to očividně líbilo. Ve svých kruzích by si do téhle profeisonální sítě žádného úchyla nevpustila. A to že si ode mě na tom drinku odsedla mohlo znamenat jen to, že před svou kamarádkou prostě nechtěla vypadat jako "lehká holka".

No jo no, tak holt pro příště.