Ve stínu arktické noci

Tam, kde noc téměř nekončí a modré světlo vychází, seděl jsem na sněhu a vrtal si díru do ledu. Polární noc zářila a vousy mi přimzaly k obličeji. Postavil jsem si na čaj s griotkou a kochal se tou nádherou. Bylo to jakoby svět kolem ani neexistoval. Jen já, ta díra v ledu a mrazivá tundra kolem.

Byl jsem tou dírou naprosto fascinovaný. Magický kruh a modrá voda uvnitř. Pustil jsem krevetu do hlubin té tajemné vody a čekal, co se bude dít. V ruce jsem držel čaj a pozoroval jak se mi kouří z rukavic. Na obzoru jsem vyhlížel nějakou sexy Eskymačku z kožichu ze soba. Splávek stál v pozoru a ani se nehnul. Čaj mi nějak přimzal, tak jsem dolil víc té třešňové nemrznoucí směsi. Po chvíli přišel první záběr. Ucítil jsem odpor a pomalu táhl vlasec ven. V tom se z hlubin vynořila obrovská hlava arktického sivena a já jen čuměl na to dvoukilové monstrum na sněhu.

Tak snídani jsem měl, už stačilo jen těmi zmrzlými rukami rozdělat oheň a s pánem bohem do toho. Pořád jsem vyhlížel tu děvu v tom sobím kožichu. Člověk prý v mrazu přichází o racionální myšlení. Bůh ví, co by s ní byli, kdyby se tam objevila.

Seděl jsem u ohně a kochal se tou nádherou kolem a i když každý nádech mrazivého vzduchu byl jak bodnutí žiletkou do plic, nechtělo se mi pryč. Třpytivý sníh, ta záře na obloze. Vůně hořícího dřeva a griotkový čaj. Ten boží klid, nikde žádné amatérky nabízející fotky. Prostě ráj na zemí.

Kdybych na takovém místě umřel, asi bych byl šťastný člověk. Ale nejdřív bych si aspoň dopil ten čaj.