Výtahem nahoru

Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane zrovna tam.

Byl to obyčejný pracovní večer. Poslední v kanceláři. Ticho přerušovalo jen tlumené hučení klimatizace a světla nad open space už byla dávno zhasnutá. On zůstal taky. „Jen dodělat pár věcí,“ řekl.

Sešli jsme se u výtahu.

Stoupli jsme si vedle sebe, dost blízko na to, abych cítila jeho vůni. Nevtíravou, ale výraznou. Dveře se zavřely. Kabina se dala do pohybu.

A pak se zasekla.

Trhnutí. Ticho.

Podívali jsme se na sebe — nejdřív překvapeně, pak… jinak.

„No, tak to je skvělé,“ vydechla jsem.

„Záleží, jak to vezmeš,“ odpověděl klidně.

Byl blíž než před chvílí. Možná se výtah trochu zhoupnul. Možná jsme se prostě nepohnuli dost rychle od sebe. Jeho ruka se opřela o stěnu za mnou. Neuvěznil mě. Jen vytvořil prostor, ve kterém jsem cítila jeho teplo.

„Jsi nervózní?“ zeptal se tiše.

„Ne,“ zalhala jsem.

Usmál se. Ten pomalý úsměv, který člověku stáhne žaludek.

Jeho prsty se lehce dotkly mého zápěstí. Jen konečky. Zkoumavě. Čekal, jestli ucuknu.

Neucukla jsem.

Napětí ve výtahu houstlo víc než vzduch. Každý pohyb byl najednou vědomý. Každý nádech slyšitelný. Položil dlaň na můj bok — přes látku šatů, pomalu, jako by si dával záležet, aby to nebyla náhoda.

„Když řekneš stop, přestanu,“ zašeptal.

Místo odpovědi jsem ho chytila za košili a přitáhla blíž.

Polibek nebyl jemný. Byl dlouho odkládaný. Hladový, ale kontrolovaný. Jeho ruka sklouzla po mých zádech, prsty se zastavily těsně pod hranou látky. Každý dotek byl otázkou.

A já odpovídala.

Výtah se znovu pohnul právě ve chvíli, kdy mi jeho rty sklouzly k linii krku. Oba jsme se lehce odtáhli, dech zrychlený, oči tmavší než předtím.

Dveře se otevřely do prázdné haly.

Upravila jsem si šaty. On si projel rukou vlasy.

„Zítra?“ zeptal se klidně.

Podívala jsem se na něj a usmála se.

„Možná si zasekneme výtah schválně.“