ONA

Šla se mnou. Vedle mě. Najednou odbočila. Někam vedle. Zahlídnul jsem to koutkem oka. Než se má hlava otočila, byla pryč. Byla se mnou vůbec? Moje duše mi říká, že ano intenzivně byla. Můj rozum, křičí, že nebyla. A zase je to tady. Ten rozpor co způsobuje frustraci, úzkost, nechutenství. Co zachraňovat dříve? Duši nebo rozum? Už je mi lépe. Žaludek se ozve už né tak často. Už jen při bleskové vzpomínce na ni. Několikrát za hodinu. Intimita, tak důležitá pro mě zmizela. Jsem sám? Jsem opravdu zase sám? Postavený před hotovou věc. Obviněný bez soudu a svědků v můj prospěch. Kdyby se mnou opravdu byla, tak proč teď cítím křivdu, zlobu, hněv. Z toho zmizení? Nebo z toho, že necítím vinu a měl bych. Zvládnu to, zvládnu to, zvládnu to. Zvládnu to, že se objeví? Chci nebo nechci ji hledat? Co na tom okamžitém zmizení nechápu? Vše je přece tak jasné. Zvonec a pohádky je konec. Nejsou to Akta X. Jenže já potřebuji vysvětlení. Beru i bolestivé. Jen fakta a pravdu. Bez dojmů a pocitů. První myšlenky po probuzení - proč zmizela, co budu dělat. Musím počítat, abych usnul. Myšlenky v hlavě létají ,jako probuzení netopýři ven z jeskyně. Aby se zase vrátily. Včas před dalším usnutím. Zase myšlenky na to zmizení. Indicie ukazují, že nebylo neplánované. Chci tomu věřit. Pomohlo by mi to. Ale zase ta duše. Ta šeptá - může to být jinak. Zase se mi zdál sen. Že mi od ní přišla zpráva. Oči zalepé, hmatám a zapínám telefon. Co jsi čekal?! Živé sny existují, to nevíš?! Nenávist. Zlost. Hněv. Silná trojka co maže ty hezké skutky. Negativní emoce zabírají víc a víc místa v hlavě. Hezké vzpomínky mizí, jako konec duhy. Slábnou pomalu a najednou je další pryč. Zmizení přišlo proto, aby mě ochránilo před její povahou. Ne. Přišlo proto, aby ji ochránilo před mojí povahou. Ne. Něco jsem špatně řekl. Vícekrát. Vzpomínam si. Vylil jsem si hlavu a ráno stejná mizerie. Uvnitř zmrznutý. Bezmoc. Mizerie. Kolik jich budu ještě cítit a jak dlouho budu ve vleku negativních pocitů? Nebaví mě nic. Ulhaná toxicko manipulativní děvka. I tohle mě napadlo, když ni myslím. Cvičení mi pomohlo. Na chvíli. Takže to se mám ucvičit? Aby mi bylo na chvíli lépe a na nic nemyslel? Na zmizení? Včera před usnutím, když se v posteli zase peleším jak bolavý pes, jsem zažil krátkou euforii. Byla online a hledá. Chci se zase cítit normálně. Normálně se smát a radovat. Bez té křeče mi to ještě nejde. A dny běží. Čím více dnů od jejího (asi) plánovaného zmizení, tím více si vzpomínám už jen na ty špatné věci, které mi dělala. Už to je se mnou mnohem lepší. Léčba pokračuje úspěšně. Nebudu muset psát tyhle řádky. Čas. Chce to čas a myslet na to, že ho nemám nekonečné množství. Dneska přišla recidiva. Najednou. Zase je v mé hlavě ta narciska. Našel jsem v telefonu hlasovky. Její hlas. V jedné srandovně zpívá, v druhé je nešťastná. Kdy je smažu?!! A tak zase píšu. Byly dny, kdy mi nepřišla na mysl. Proč skončily, tak brzy? Vrácené věci jí byly doručeny. Kamarádka si na ně vzpoměla a odnesla je. Večer po třech dnech najednou zpráva od NÍ. Děkuje za vrácení. Chce mi vrátit pyžamo. Jaké jsou prý možnosti. Co to kurva je?! Zase vylezly ty myšlenky z rohů mého mozku. Proč? Co jsem udělal špatně? Plánovala to? Kvůli podělanému pyžamu zase ty myšlenky!! Panika v hlavě, srdci. Co mám odepsat? Co mám dělat? Tisíckrát stále dokola. Vylezl jsem na Lysou. Vše si připoměl. Vše před jejím zmizením. Ten debilní Valentýn. Co ten den dělala a pak zmizela. A rozhodnul se. Udělej NIC. Na pantofle si nevzpoměla.