MDT

Milí čtenáři, poslední dobou žiju v topologické pornografii.

Chodím po Möbiově pásce a najednou jsem zase na začátku, jen s tvrdším ptákem a menšími iluzemi.

Vnitřek je venku, venek je uvnitř, a já jsem uvězněný v Kleinově láhvi, kde se všechno vrací do sebe – včetně vzpomínek na zadky, které jsem kdysi omylem (haha) prozkoumal.

Ze sluchátek mi řvou Tři sestry, Janova láska "Honza ví víc, ale koule má“, a já si vařím další kávu a přemýšlím, jestli ty koule ještě někdy budou mít takovou odvahu jako tenkrát.

A pak mi pípne telefon. Nedočkavě odemykám, ale bylo to jen upozornění. Dnes je mezinárodní den tance.

Vesmír je evidentně voyeur a má perfektní timing.

Vzpomínky.

Tanec.

To není pohyb. To je pomalé svlékání duše z hadí kůže. Tělo na tělo, boky se třou v rytmu, který hudba jen tak tak stíhá. Její prsa se mi otírají o hrudník, bradavky tvrdé skrz tenké tričko, a já cítím, jak se mi do břicha zavrtává to známé surrealistické teplo.

Ruka „omylem“ sklouzne z pasu níž. Ještě níž. A najednou držím v dlani něco, co by podle zákonů fyziky nemělo být tak dokonale měkké a zároveň tak nebezpečně pevné.

Byli jsme mladí, neklidní a hloupí. První polibky chutnaly po laciné vodce a ještě lacinějším cigaretovém kouři.

Jazyk v ústech, zuby se zakously, a ruka už dávno přestala předstírat, že hledá jen rovnováhu. Prsty pod sukni, pod kalhotky, tam kde byla kůže horká a mokrá touhou, kterou jsme ještě neuměli pojmenovat. Ona se zasmála do mých úst – ten smích byl polovina orgasmu. Pak se přitiskla ještě blíž a já ucítil, jak se její boky pohnuly dopředu v pomalém, téměř matematickém kruhu, jako by kreslila Möbiovu pásku přímo na mém steheně. Vzpomínám si, jak mi tehdy přišlo, že čas se zhroutil.

Že existuje jen ten moment, kdy její nehet lehce přejede po mé krční tepně a já mám chuť ji zvednout, opřít o zeď a nechat fyziku ať se jde vycpat. Místo toho jsme tančili dál. Těla slepená potem, dech zrychlený, a mezi námi to pulzující „ještě ne“. To sladké, mučivé „ještě ne“, které trvalo celou noc a skončilo až ráno někde na podlaze jejího bytu, kde Kleinova láhev konečně praskla a všechno vyteklo ven.

Teď už jsem starší. Möbiova páska mě vozí pořád dokola, ale ty vzpomínky jsou pořád mokré. A když teď zavřu oči a pustím si ty staré pecky, cítím, jak se mi zase zvedá… topologie.

Možná bych si měl jít zatancovat. Nebo aspoň zavolat někomu, kdo ještě věří, že tanec může skončit tím, že ti někdo sedí obkročmo na klíně a šeptá ti do ucha, že Kleinova láhev je ve skutečnosti dokonale navržená na to, abys do ní strčil ruku… a ještě něco víc.

Dnes je mezinárodní den tance. Nechte se vtáhnout do viru rytmů a tance. Nechte se unést tak hluboko, až zapomenete, kde končí hudba a...

A hlavně ten světový mír ✌🏻