Jsme stejní?

Jak se dojímala nad tím, když jsem jí nasadil obojek na krk. Vypadalo to, jako by ten moment pro ni něco znamenal. Říkala, že v tom byla důvěra, emoce, napojení. Dívala se na mě tak, že jsem měl pocit, že si ten okamžik bude pamatovat navždy.

A pak?

Pak už nikdy nic. Ani zmínka. Ani náznak. Byla to jen další chvíle, kterou si vzala, prožila a odložila někam bokem. A já si až později uvědomil, že spousta lidí neumí opravdu dávat. Umí jen brát pozornost, energii, emoce, pocit bezpečí, pocit dominance, pocit zájmu...

A nejhorší je, že se často tváří, jako že dávají taky. Že tě potřebují. Že bez tebe něco chybí.

Proč to píšu? Nejspíš proto abych dodal rovnováhu mnoha příspěvkům fňuken, že muži chtějí jen ošukat ženu a jít dál.

Myslím, že tady rozdíl mezi pohlavími moc není. Trochu jinak se to projevuje, ale je prostě většina lidí, kteří rádi berou a dávají málo. Chlap si často myslí, že když dává energii, čas, pozornost nebo sílu, buduje něco hlubšího. Jenže někdy je jen zdrojem emocí pro někoho, kdo si přišel něco vzít.

A možná jsme stejní všichni. Muž si bere uspokojení a vy?