Kdo zaváhá ne...

Poruším vše.

Vše co má správný blog mít.

Aktuálnost, držet tep, tedy ruku na tepu doby.

Pobuřující téma.

Konfrontace.

Místo toho, opět sáhnu ve své hlavě do paměti.

Jak poslední kousek zmrzliny, to vyškrábnu z kelímku.

Vzpomínky.

Kdo pozdě chodí, sám sobě honí.

Aneb jak jsem se královsky mýlil v ospalé díře ústeckého kraje.

Je to taková ta klasická zapadákovka, kterou všichni znají. Zní to jako klišé, ale nikdo by tam nechtěl bydlet. Ne Ústí, ne Klíše. Ještě menší díra. Paneláky, sídliště, kde se večer ozývá jen štěkot psů a občas nějaký ten opilec. Vláhý letní večer, kdy vzduch lepí na kůži a všechno voní po rozpáleném asfaltu a trávě.

Kamaráda M. jsem znal od dětství. Hráli jsme spolu hokej bendy na betonu mezi paneláky. Měnili jsme staré plastové lodě za hokejky, pak ty hokejky za pivo, když jsme vyrostli. Byl jsem u něj na svatbě, stál jsem tam v obleku, co mi byl malý, a díval se, jak si bere ji. Tenkrát jsem se usmíval, ale v břiše mi šimralo něco zakázaného.

Vzpomínky z minulého století.

Bylo po půlnoci, všude ticho, jen občas nějaké auto v dálce. Šli jsme pěšky, tady se všude chodí pěšky. Zastavili jsme na kraji sídliště, kde končí lampy a začíná rybník. Lehli jsme si do trávy pod hvězdy. Byla v tenkých šatech, které se jí lepily na stehna vlhkým večerním vzduchem. Její kůže byla teplá, voněla levandulí a trochou potu.

Její ruka mi přejela po hrudi, pak níž. Prsty se zastavily těsně nad opaskem. Dýchala rychleji. Cítil jsem, jak se jí zrychluje tep, když jsem jí přejel dlaní po vnitřní straně stehna, pomalu, až nahoru, kde už bylo horko a vlhko. Polibky byly hladové, jazykem, kousáním do spodního rtu. Tiskla se ke mně celým tělem, prsa se mi tlačila do hrudi, bradavky tvrdé skrz tenkou látku. Slyšel jsem její tiché, přiškrcené zasténání, když jsem jí zajel rukou pod šaty a prsty našel to mokré, horké místo.

„Nesmíme…“ zašeptala, ale nohy se jí samy rozevřely víc.

Nakonec jsme to nedotáhli do konce. Zastavili jsme se na hranici.. dýchající, roztřesení, s pulsující touhou v těle. Ta noc mi zůstala pod kůží jako nejlepší nedokončená písnička.

Loni M. umřel. Rychle. Krutě.

Na pohřbu jsem stál opodál a v hlavě mi běžely to její zasténané „nesmíme“. Rozhodl jsem se, že budu ten správný chlap. Že jí dám čas. Že nebudu ten, co přijde hned jako sup.

A tady přišel další největší fail mého života.

Loni jsem tam chodil. Doučování matematiky, chemie a dalších ze zákonů fyziky. Letos na jaře též, i když už spíš sporadicky. A vlastně mimoděk. Chodímvsi na to dětské hřiště hrát. Už ne hokej ani bendy. Pěšky samozřejmě, přes to samé sídliště, kolem toho stejného paneláku. Tak proč se nezastavit na kávu. Otevřela mi v tričku a legínách. Usmála se. Ale v kuchyni voněl cizí parfém. Na židli visela pánská mikina. A její oči už patřily někomu jinému.

Cestou zpátky (pořád pěšky, samozřejmě) jsem se nahlas zasmál uprostřed sídliště.

„Kdo pozdě chodí, sám sobě honí.“

Třicet let. Třicet fucking let jsem nosil tu nedokončenou noc pod hvězdami jako nějakou svatou relikvii. A zatímco já hrál gentlemana, někdo jiný už dávno prozkoumal všechny ty místa, kde jsem tehdy skončil jen prsty.

Život je občas největší stand-up komik na světě.

A stále platí staré dobré moudro.

Kdo zaváhá, nejebe.

Tak hlavně ten světový mír ✌🏻