JAro

Jako král Jiřík z Poděbrad mám touhu, pak jednou zjara se znovu nadechnout.

Zda by to byl zázrak, sen, nebo jen poslední dar času, nevím. Nakrátko vyjít do krajiny a nechat si tvář pohladit větrem, který nese vůni probouzející se země. Podívat se na rozkvetlé louky poseté květy a na stromy plné zelené naděje.

Určitě bych se mezi tím vším zastavil vedle ženy. Kvůli vášni, která hoří a mizí, taky kvůli té podivné něze, kterou člověk chápe až s vráskami navíc. Dotknout se jemné kůže na její ruce, cítit vůni vlasů, ve kterých se zachytilo jarní slunce, a na okamžik vzpomenout na vše.

A každé jaro bych chtěl prsteník s prostředníkem jedné ponořit do lůna,
hluboko, a energicky předat svou myšlenku a dar té, která doposud nepoznala.

Jako král Jiřík mám touhu, pak jednou zjara opět se nadechnout, a v té vůni ženu uvidět poprvé stříkat.

A pak opět dlouho spát...