Blábol nambr tů

Je mi pade plus a já si každý den říkám, twl, jak to tak rychle uteklo, to je v pytli (čti v prdeli). Je to jako včera, co jsem si zapálil první Winstonku od spolužáka Vondráčka, který celou krabičku dokázal ukrást otci, který svojí zásobu kuřiva, díky své totální závislosti, střežil víc než otec Fura heslo k pokladu na pevnosti Boyard. Nebo kdy jsem poprvé měl sex se spolužačkou Petrou J. u kolejí pod hrušní, kdy jsem poznal manželku, kdy se nám narodil první a poslední syn, kdy jsme stáli u soudu…... Jakoby mávnutí kouzelným proutkem tady stojím s šedou bradou, která v pohádkách skrývá všechnu moudrost světa, ale tady to asi moc nezafungovalo, s tělem, který musím ráno přemlouvat, aby se zvedlo a začalo fungovat :-) Ale to tady nefňukám, jen konstatuju. Jak jsem již napsal v jiném blábolu, jsem se sebou spoko. Běhám, cvičím, hraju v kapele, práci mám, vedlejšák jako masér taky ještě zvládám, tak, jak by řekla rodačka z mého města věštkyně a kanimůra Jolanda „vidím velký dobrý, jednou budeš hodně někde“ :-) Tak mi dochází, že si vlastně přeju, aby mi to všechno utíkalo - už by byl konec dneska v práci, už aby byl pátek, už aby cinkla výplata na účtě, už aby akcie Anavexu prokristapána šly do zelených čísel, už aby bylo léto (když mi v zimě mrznou kulky na sjezdovce, nebo na běžkách),už ať je zima (když se mi v létě potí pytel), už aby byly Vánoce (no to vlastně ani moc ne), už abychom měli další koncert, už aby ten koncert skončil, už aby byla festivalová sezona (kluby jsou na hovno), už aby byla klubová sezona (na open airech člověk nemá kontakt s publikem)… atd. Prostě nějak neumím žít v přítomnosti. Pořád si říkám, ať už tohle nebo tamto. Teoreticky to mám zmáklý - žij teď, užívej si sílu okamžiku, blbe. Ale praxe mi nejde, konec, šlus, finíto, skutek utek‘. Přečtu si knížku nebo poslechnu podcast o mindsetu a druhý den už mám na uších sluchátka, kde mi hraje muzika, podcast nebo audiokniha, koukám holkám na oči (čti na kozy) a do toho vejrám na mobilu na amíky, strocktwits nebo xtb (a vlastně i teď píšu blíábol nambr tů a do toho poslouchám audioknihu „Ať vám visí na rtech“). Jsem prostě jeblej. Takže mě ještě čeká dlouhá cesta a jsem zatím odsouzenej k věčnýmu „aťuž-ismu“. A jak to máte vy? Stejně, nebo jste už hodně někde? Krásný den amaté/rky/ři.