Nedávno jsem zjistil, že být mužem má jednu obrovskou výhodu.

Lidé přesně vědí, co si myslíte.

Dokonce i ve chvíli, kdy to nevíte vy sami.

Stačí napsat pár blogových článků, několik komentářů a občas otevřeně přiznat, že některé věci ve svém životě nemáte úplně srovnané. A během několika hodin se objeví odbornice na mužskou psychiku, které vám ochotně vysvětlí, kdo jste, co chcete a proč to chcete.

Je to vlastně fascinující.

Psychologové studují lidské chování celé roky. Někteří tomu obětují polovinu života. A přitom stačí pár odstavců na Amatérech a diagnóza je hotová.

Prý hledám sex.

Prý nechci nic měnit.

Prý si chci ponechat manželku, jistoty, pohodlí, zázemí a k tomu získat trochu vzrušení navíc.

A víte co?

Když se na to podívám z jejich pohledu, vlastně chápu, proč k takovému závěru došly.

Jen mě fascinuje něco jiného.

Jak neuvěřitelně rychle jsme ochotni složité věci zjednodušovat.

Když žena napíše, že jí doma něco chybí, většina lidí zbystří. Začnou se řešit emoce, vztahy, nenaplněné potřeby, osamělost ve dvou, psychická blízkost a všechny ty složité odstíny lidského života, které se nevejdou do jedné věty.

Když muž napíše totéž, bývá proces výrazně efektivnější.

Překlad proběhne během několika sekund.

„Chce si zašukat.“

Hotovo.

Vyřešeno.

Případ uzavřen.

Musím uznat, že na tom něco obdivuji. Zatímco ženská duše bývá popisována jako fascinující vesmír plný emocí, rozporů, pochybností a vnitřních konfliktů, mužská psychika se občas redukuje na kuchyňský spotřebič. Zmáčknete správné tlačítko a okamžitě víte, co se děje uvnitř.

Přitom jsem nikde nenapsal, že hledám novou partnerku. Nikde jsem netvrdil, že hledám osudovou lásku. A pokud si dobře vzpomínám, ani jsem netvrdil, že hledám sex.

Naopak opakovaně přiznávám něco, co se dnes nosí čím dál méně.

Že si vlastně nejsem jistý.

Že některé otázky nemají jednoduchou odpověď.

Že existují období života, kdy člověk mnohem přesněji ví, co mu chybí, než co by s tím měl udělat.

A možná právě to je ten skutečný problém.

Ne samotná nejistota.

Ale fakt, že ji vyslovil muž.

Společnost totiž miluje jasné příběhy. Má ráda hrdiny a padouchy. Začátky a konce. Rozhodnutí a důsledky.

Buď jsi šťastný.

Nebo nejsi.

Buď miluješ.

Nebo nemiluješ.

Buď odejdeš.

Nebo zůstaneš.

Jenže skutečný život bývá mnohem méně disciplinovaný.

Existuje obrovské množství lidí, kteří se pohybují někde mezi tím vším. Nejsou dost nešťastní na odchod, ale ani dost šťastní na spokojený život. Nejsou rozhodnutí něco zbourat, ale současně cítí, že něco přestalo fungovat.

A právě tam vznikají otázky.

Nepříjemné otázky.

Otázky, na které neexistují správné odpovědi.

Možná právě proto mě pobaví, když mi někdo s naprostou jistotou vysvětluje, co hledám.

Když napíšu, že mi schází blízkost, dozvím se, že hledám sex.

Když napíšu, že mi schází touha, dozvím se, že hledám sex.

Když napíšu, že mi schází pocit, že jsem pro někoho důležitý, dozvím se, že hledám sex.

Začínám mít podezření, že kdybych napsal článek o pěstování rajčat, někdo by mi vysvětlil, že ve skutečnosti hledám sex mezi záhonky.

Jenže to nejzajímavější je úplně jinde.

Nebavíme se totiž o tom, jestli mám pravdu.

Nebavíme se ani o tom, jestli se mýlím.

Bavíme se o tom, komu je dovoleno tápat.

Žena, která si není jistá, co chce, hledá samu sebe.

Muž, který si není jistý, co chce, něco skrývá.

Žena, která pochybuje, prochází složitým obdobím.

Muž, který pochybuje, je podezřelý.

Žena, která hledá odpovědi, je citlivá.

Muž, který hledá odpovědi, je podle některých prostě jen chlap hledající bokovku.

A možná právě proto mě to celé fascinuje.

Ne proto, že bych potřeboval někoho přesvědčovat.

Ale protože mi připadá pozoruhodné, jak často lidé neslyší to, co říkáte.

Slyší to, čemu už dávno věří.

Možná opravdu hledám něco, co zatím neumím pojmenovat.

Možná jsem naivní.

Možná se mýlím.

To všechno připouštím.

Jen si pořád nejsem jistý, proč je u ženy taková nejistota považována za lidskou.

A u muže za důkaz viny.

Možná proto, že jsem muž.

A to některým lidem jako vysvětlení úplně stačí.