V rozkvětu

I objevila jsem před nedávnem profil jedný mladý ženy, která sdílí, jak umí užívat šťávu svýho mládí. Je mi to moc sympatický. Pokládám si v poslední době otázky tejkající se toho, jestli jsem si v podobným věku uměla taky takhle užívat tu šťavntost života. Sdílela jsem to se svým mužem a teď si ty otázky klade taky. :)

Asi jak se to vezme. Jo i ne. Několik let po zahájení milostnýho života jsem si někdy i fakt užívala a někdy jsem téměř přestávala vnímat okolí, jak to pro mě bylo silný. Na jednu stranu to bylo kouzelný období, když má člověk vlastně pořád málo zkušeností a tak dělá takový chyby, který je nejlepší dělat právě v tu dobu tak do dvaceti nebo ještě lehce po. Nevím, čím to je, že pozdějc je to už takový divný. Když člověk pracuje a vlastně se nemusí nikomu zpovídat z toho, kde a s kým byl, do kdy, proč, kolik to stálo, proč zas přichází domů špinavej, dávalo by to přece větší smysl. (A tím špinavej nemyslím jak když vyleze z popelnice nebo s poblitejma botama. Myslím tím třeba jen trochu trávy a mechu ve vlasech, kolena od hlíny a sukni...no, oblemcanou snad jen z vnitřní strany.)

Asi ne. Asi jsem to neuměla. Učím se to teď po třicítce. Nevím, kam ten čas tak rychle utek. Už je mi přes třicet... Zjišťuju, že se nejstabilnějc a i nejsvobodnějc cejtim ve vztahu. Že mě baví ten vztah budovat, starat se o něj, povídat si spolu o něm. Baví mě to každej den. Ale zároveň chci poznávat víc. Chci poznávat svět a samu sebe a věřím, že je to propojený.

Před pár měsícema, bylo to někdy na jaře (asi na mě lezlo), se ve mně hrozně mlátilo to, jestli si nenajít milence. No, nenajít. Vážně se mi nikdo hledat nechce. Dalo by se říct, že mám už vybráno a jestli to dopadne nebo ne, to zatím nevím. Nabídky mi tu choděj každej den a abych pravdu řekla, nevzrušuje mě to. (Jen tak mimochodem, nevyžádaný dickpicy ze zpráv čas od času ukazuju ženatýmu kamarádovi, kterej tajně touží po penisu v puse. Ale o tom třeba jindy.) Sex není jen sex. Nebo aspoň pro mě ne. Není mi jedno s kým se promíchávám a tím spíš ne, když jde o víc lidí.

Byla jsem toho tak plná, že si myslím, že jsem to vlastně nedokázala souvisle pojmenovat a něco k tomu říct. Připadalo mi, že ze mě asi tryskaj náhodný slova, totálně v amoku, se začarovanou kundou a zauzlovaným mozkem. Jó, jaro.

Během pár měsíců si to sedlo a už to jde. Přiznala jsem to doma, přiznala jsem to sobě, přiznala jsem to... A velmi rychle jsem zase začínala mít pocit, že se z toho asi zbláznim. Že mě představy a očekávání plněj fantazijníma vjemama tak rychle a tak intenzivně, že to snad normálně cejtim na a v těle. Když se to ve mně zase trochu uklidnilo, všimla jsem si, že se na mě můj muž od tý doby dívá jinak. Prohlíží si mě s takovým úsměvem, jako kdybych se mu teď líbila nějak víc. Ta reakce mě překvapila. Nejenom, že byla pozitivní a podporující. Zlepšila se naše verbální i neverbální komunikace. A to mezi nás pořád nikdo nevstoupil. Jen jsme si o tom párkrát promluvili, představili si to... A teď, po fázi "nudy" je naše sexualita a náš vztah v rozkvětu. :)