A zase ty vztahy 👫

Už dlouho si všímám, jak některá manželství chřadnou z důsledku nevyrovnaného proudění energie. 

Na začátku vztahu jsou dva, kteří doslova hltají jeden druhého naprosto přirozeně. Všechno lítá, brnká na těch správných místech, všechna slova nám dokonale mluví z duše, až se nám z nich tají dech.

Žena, která příliš mluví, je roztomilá a muž který občas mlčí, má právo na oddych. 

Vášeň a posedlost tím druhým tělem je skoro hmatatelná, a proto se každou chvíli zavírají do svého světa doteků, průniků a zpoceného ráje. 

Ohneš se do pračky a už ho tam máš. Jdeš si čistit zuby, zahlédneš ho ve sprše a už klečíš.

Všechno je tak dokonalý, že bys mohla psát romány, ze kterých ženám čvachtají kundičky a chlapi odhazují už třetí nacucanej kapesníček, tak kde se to potom kurva posere?

Kde nastane ten zlom, kdy najednou některých slov je moc a jiných málo? 

Kdy pusu na uvítanou nahradí pár rohlíků? Kdy se ohneš do pračky a necítíš žádný teplo, jsi tam jenom ty a halda špinavého prádla? Když stojíš ve sprše sám a slyšíš jenom televizi, která nahradila zbožné olizování tvýho ptáka. Ne jednou, ne výjimečně, ale možná napořád? A to napořád, dokáže pěkně děsit. 

A tak se začneme pídit a ptát. Nejdřív opatrně a pak už natvrdo. Začne koloběh výčitek a scén, kdy obě ega dostávají pěkně na prdel. Ale co je na tom všem to nejhorší? Že neexistuje jednoznačný viník. Někdo, na koho to všechno hodíme a šmitec. Oprášit ruce a jede se dál.

Máme rodinné známé. On neúnavný, zvrhlý prase, který by šukalo furt a všude. Ona tichá, klidná maminka, která se příliš zasekla na svých dětech a svojí lásku přestala spravedlivě dělit. Vyprávěl mi, že přijížděl domů, celý dům rozsvícený a že se nemohl dočkat, až si dá sprchu, vleze si k ní a nabaží se jí. Než došel z garáže tak všude tma a jeho žena předstírala, že spí. Bylo mi ho líto. 

Chlap po celém dni v práci, který jede domů pro kousek tepla a pocitu, že není jen stroj na vydělávání peněz, ale i muž, kterého někdo potřebuje u sebe, v sobě, přichází do tmy tvrdého odmítnutí. Nejdřív pochybuje o tom, koho si vzal a později i to, kým se vlastně stal. 

Jenže. Pak jsem mluvila s ní. 

Vyprávěla mi skoro se slzama v očích, že už nemůže. Že už nedokáže hrát věčně nadrženou samici, která teče z každého tvrdě zabořeného prstu, když její tělo křičí, jenom mě obejmi a drž. Že z každého doteku cítí naléhavost, povinnost ty nohy roztáhnout a to je přesně to, co jí nutí, je držet u sebe. Že z toho, co vždycky vzniklo mezi řádky, se najednou stalo buď a nebo. 

Bylo mi jí líto. 

Kde se najednou z těch dokonale sehraných těl stane hra na kočku a na myš? A může zato ten muž, kterému už žena dva měsíce nedala a jeho tělo se jenom nedokáže ovládnout, když cítí její hebkost, vůni a elektrizující pnutí při každém polibku? 

A nebo zato může ta žena, která nechce být pokaždý děvkou na hraní? Která touží místo mrdání, třeba jenom být a nechat si hladit duši? 

Já jsem před mnoha lety byla na straně těch odmítaných. Můj muž mě prostě nechtěl a nejhorší bylo, že sám nevěděl proč. Sám to nedokázal vysvětlit mně ani sobě a o to víc frustrující to pro oba bylo. Jak můžeš bojovat s něčím nebo to přijmout, když to ani nedokážeš pojmenovat? Já už dneska ale vím, že hladový nedokáže předstírat plnej pupek a že je to z něj cítit na kilometry daleko. A to ty sytý prostě otravuje. A hlavně je to vyčerpává, protože musí furt vysvětlovat něco, za co nemůžou. Prostě to tam je. 

A jakkoliv se bude jeden snažit, aby ten hlad neměl a nebo sytý předstírat chutě, tak vždycky půjdou hlavně proti sobě. Proti své přirozenosti a svobodě, být sám sebou. 

Ale nakonec si stejně vzal Kuba Stázinku za ženu a ono se to celý nějak srovnalo. 😊 Asi proto, že Stázina už pak dělala Zagorku, což Kubu probralo a začal se ošívat, kde ta otrava celý dny je. 

Jenomže ne každý příběh skončí takhle hezky. Pořád po světě, a to i tom amatérském, běhá hodně lidí, kteří večer stojí opuštěný ve sprše, nebo předstírají spánek. Radu bohužel žádnou nemám, jenom už dnes vím, že ukázat prstem na jednoho z nich, bych si měla odpustit. 

A kdyby někdo přece jenom věděl, tak sem s tím.