ILUZE

Dobré den, milé čtenářky a čtenáři též. Je tu skoro poledne a čas na kávu. A já vám k ní budu vyprávět o tom, jak nám mozek dokáže naservírovat pětihvězdičkový erotický film, zatímco realita hraje jen béčkový horor.

Bylo to v tom klasickém ranním spoji, kde všichni voní po kávě, únavě a troše zoufalství. Nastupuju, oči ještě zalepené, a najednou bác. Uprostřed autobusu u okna sedí ona. Princezna z pohádky, kterou někdo zapomněl nakreslit do Disneyho filmu. Dlouhé vlasy, ty správně neposlušné, oči, co by mohly zastavit provoz, a úsměv, který by měl mít varování.

Snažil jsem se být gentleman. Fakt. Díval jsem se převážně na podlahu, na madlo, na svoje boty… ale občas to oko zabloudilo. A sakra, ona taky. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Pohledy se prodlužovaly. Vzduch mezi námi začal jiskřit, jako když se blíží letní bouřka a ty víš, že za chvíli něco praskne.

Srdce mi bušilo. Mozek už točil scénář: „Tohle je ono. Dneska se to stane. Setkání, které změní všechno.“ Už jsem viděl, jak si vyměňujeme čísla, jak se smějeme u kafe, jak… no, víte. Fantazie běžela na plný plyn.

Pak naše oči opravdu zůstaly viset jedna na druhé. Déle. Intenzivně. Nadechl jsem se, připravený říct něco chytrého, sexy, nenuceného.

A ona promluvila první. Měkkým, sametovým hlasem:

„Pojďte si, pane, sednout. Já vás pustím…“

…

Chvíli mi trvalo, než se mi mozek restartoval. Stál jsem tam jako idiot s otevřenou pusou a ona se jen mile usmála a udělala mi místo. Byla to prostě slušná holka, která viděla chlapa, co vypadal, že je u konce. A můj hormonálně nabuzený mozek z toho udělal předehru roku.

Iluze level expert.

A víte co? Přesně takhle to funguje skoro se vším v životě.

Vidíme úsměv a už je to zájem.

Dostaneme lajk a už plánujeme svatbu.

Někdo nám napíše „jsi v pohodě?“ – a my si to přeložíme jako „chci tě svléknout hned teď“.

Naše hlava je mistrný režisér erotických komedií. Reálný život je spíš režisér reklamy na prací prášek, solidní, ale trochu nudný.

Takže příště, až vám nějaká kráska „pustí místo“, zkuste se aspoň na vteřinu zeptat, jestli to není jen zdvořilost. A pak se tomu zasmějte. Protože iluze jsou krásné. Obzvlášť ty ranní, autobusové a mírně lechtivé.

(A ano, nakonec jsem si sedl. A celou cestu jsem se snažil nevypadat, jako že jsem právě prohrál s vlastní představivostí 7:0.)

Mějte se a smějte se...

A hlavně ten světový mír ✌🏻