BEZ FILTRU #3

aneb slasti a strasti všedního dne ☕️

"Vypadáš líp než na fotkách..."

Na první pohled úplně obyčejná věta. Kompliment, kterej člověka normálně potěší.

Ovšem dneska to byla věta, po který jsem málem dostala infarkt. 😂

Samozřejmě, že když už skoro pět let působím na erotických platformách a ukazuju obličej, tak mi bylo jasný, že je jenom otázka času, kdy mě někdo pozná.

A popravdě? Jsem s tím smířená.

Do tohohle jsem šla s tím, že tohle je prostě jedna z věcí, která se může stát. Nehraju si na to, že jsem neviditelná. Párkrát už se mi to dokonce stalo.

Jdu třeba po městě a někdo se otočí, někdo se usměje. Ty pohledy už člověk po nějaký době pozná. Prostě víš.

Jenže dneska jsem zjistila jednu věc.

Je sakra rozdíl mezi tím, když tě pozná někdo cizí... a když tě pozná člověk, kterej tě zná i z reálnýho života.

Třeba tady na Amatérech se mi jednou stalo, že mi napsal týpek komentář. Pak se představil a já koukám na jméno a příjmení.

A úplně jsem zůstala koukat.

Protože jsem ho znala.

Nebyl to žádnej kamarád, žádnej člověk, se kterým bych trávila čas. Prostě někdo z okolí. Člověk, kterej patřil do mojí minulosti.

A moje první reakce?

Normálně jsem zůstala čumět.

„Ty vole... to jako fakt ?“

Ale nakonec to bylo vlastně úplně v pohodě. Chvíli jsme si psali a zjistila jsem, že to není žádnej idiot, kterej by měl potřebu běhat po okolí a dělat z toho senzaci. Prostě to vzal normálně.

A říkala jsem si, že už mě asi nic moc nepřekvapí.

No... překvapilo.

Stojím na zastávce a najednou vedle mě stojí týpek.

Týpek, kterýho znám.

Ne tak, že bychom byli kamarádi. Nikdy jsme spolu nějak extra nekamarádili. Ale známe se. Chodili jsme na stejnou školu, bydleli jsme kousek od sebe, bavili jsme se se stejnýma lidma. Prostě naše životy se nějakým způsobem prolínaly.

Přijel autobus, lidi nastoupili a my dva jsme tam zůstali stát.

A už by bylo asi dost divný dělat, že se vůbec neznáme.

Tak jsme se pozdravili.

Začali jsme úplně normálně kecat. Jak se máš, co děláš, co život, dlouho jsme se neviděli... takovej ten klasickej rozhovor.

Pak už měl jet můj autobus.

Rozloučili jsme se a v tu chvíli z něj vypadla věta:

„Hele... víš, že vypadáš líp než na fotkách?“

A moje reakce?

Totální šok.

Fakt.

Já jsem na něj jen koukala a vůbec jsem nevěděla, co říct. Ani nevím, jestli jsem vůbec něco odpověděla. Prostě jsem tam jen stála.

A přitom je to vlastně hezkej kompliment.

Jenže u mě je jeden malej háček.

Já nejsem člověk, kterej by měl Instagram, TikTok, Snapchat nebo Facebook. Sociální sítě mě nikdy moc nebraly.

Takže moje fotky jsou jen na platformách tohohle typu.

A v tu chvíli mi bylo úplně jasný, odkud mě zná.

A právě to mě dostalo.

Protože najednou to nebyl někdo z internetu.

Byl to člověk, kterej mě znal už dávno předtím. Člověk, kterej znal moje okolí, moje dětství, prostě část mýho skutečnýho života.

A v tu chvíli mi došlo, že tohle je přesně jedna z těch situací, o kterých člověk ví, že jednou můžou přijít.

Ale připravit se na ně prostě nejde.

Tak mě vlastně zajímá...

Stalo se vám někdy, že vás někdo odsud poznal v reálným životě? Jaká byla vaše první reakce?

Nebo si naopak říkáte, že kdyby se vám to někdy stalo, tak byste se nejradši propadli do země? 😅

A co myslíte, že byste udělali vy?