Na jedný úplně malý planetě žil úplně malej princ. Ta planeta byla tak malá, že se na ni vlezl akorát jeden kráter. A tak ten princ stojí u teho kráteru a přemejšlí. Řiká si: "Díra, jako díra...", ale, že byl soudnej, tak si řek: "Sem malej!" a víc už na díru nemyslil.
A tu najednou zpoza teho kráteru vylezla liška a ta měla velikej, nádhernej vocas. Princ se jí hnedky zoptal, jak k temu přinde, že vona má tak velkej. A liška, vo který se to ví, že je taky děsně chytrá, tak mu začla vyprávět příběh vo svý mamině:
"Teda máma, ta byla tak děsně hodná, že se kamarádila dokonce s malým zajíčkem. Dyž byly spolu jednou na procházce, tak tu kde se vzali, tu se vzali - lovci! Prásk, prásk! Poranili zajíčkovi pacičku!
Máti si ale posadila zajíčka na vocas a vodtáhla ho do bezpečí.
Dyž se zajíček vykurýroval, tak šli zas na špacír. A zas lovci a prásk, prásk! Poranili packu mamě! Zajíček jí chtěl pomoct, ale že ho měl malej, tak byl z mamy štucl!
S teho platí vod těch dob poučení: Když máš malej, stojí to za prd! A tak to platí vo všech, akorát u státního dluhu je to navopak!"
Šeherezáda se podrbala na hlavě a pak i níž, koukla na Šahriára a pak i na kata, no na dluhy rač nepomyslila, ale že už bylo ráno, tak se sbalila a pidlala rač dom...