Zápisky ze života 6/2012

Tak a máme tu podzim. Čas večírků, burčáku, vinobraní a střílení po veverkách. Jsem tady už jeden blogorok a musím říci, že to byl ten nejbáječnější rok v mým šíleným a rychlým životě.

Hodně se mi změnilo, vlastně všechno co si jen dokážete představit. Ale pěkně popořadě.

Léto mi začalo velmi krásně. Mnozí z vás vědí, že jsem byl na jednom nádherném ostrově patřícím doufám ještě Řecku. Z poloviny pracovně, z druhé soukromě. Ta druhá polovina byla hodně zajímavá, dojemná, krásná. Dojela za mnou má nejmilejší, ta z prvního vrhu a s ní exmilovaná. Bylo to zajímavé, být s někým na tak krásném místě a vědět, že už ne jako milovaní, ale jako přátelé. Možná proto, že si nikdo z nás nic nesliboval, to celé proběhlo v poklidu.
Vlastně ne, stalo se tam něco, co nemůžu vysvětlit, ani říct, co to přesně bylo. Zamiloval jsem se.
Zamiloval jsem se do své krásné, chytré a nejlepší holky na světě, co na ostrově každej rok slaví narozeniny. Tentokráte již šesté. Do své dcery. Najednou na sebe koukáme, její nádherný šestiletý oči mi říkají, jak moc mě má ráda, jak je fajn, že jsem s ní.
Jako by se zastavil čas, moře šumělo, my seděli na písku, dívali se na sebe a jen tak se usmívali.
V tu chvíli jsem pochopil, že pokud to kardinálně neposeru, tak ona bude vždy ta, co mi zůstane.
Že možná ani nebude důležitý, že s ní nebudu kažej den, ale bude důležitý, že kdykoliv tady budu pro ni. Že se postarám o to, aby se měla nádherně, aby se pořád usmívala a byla šťastná. A když šťastná nebude, tak tady bude moje náruč, aby se vyplakala. A sejmu každýho hajzla, co by ji chtěl ublížit. Ne, že bych ji nemiloval od narození, ale nebyl jsem vždy otec roku. Nelítal jsem s kočárkem, pokaždý nepřebaloval a nebyl urvanej z toho, že nám roste první zoubek. Spíš jsem se staral o to, jak ji zabezpečit. Moderní pojetí role muže v rodině se u nás prostě nepraktikovala.
A tak jsem spolu stavěli hrady, potápěli se, smáli, zlobili se, plavali a byli spolu maximálně šťastní.
Chodili jsme do taveren, povídali si s místníma, jedli ovečky, ryby, já pil snad všechno, co tam teklo a malá jedla všechno, co připomínalo zmrzlinu. A exmilovaná? Jen koukala a nevěřila svejm očím, jak jsem byl najednou fotr roku a jak se máme nádherně. Ale já už byl někde jinde.
Napsal jsem tam po večerech spousty povídek o ostrově, jak se mi zažral pod kůži, jak nechápu řeky, jak umějí žít a tančit. Ale to si možná přečtete v knížce, co chystám. Opět jsem odložil vydání, ale tak snad na jaře. A myslím, že to bude pecka. Jak by také ne, když jsem to napsal já:)
Ale všechno končí a vrátili jsme se domů. Já se odstěhoval na chalupu. Já kterej byl vyloženě nevraživej, když od baráku neměl dva bary a kavárnu v rádiusu 100 metrů. Večer jsem si dával víno ze srnkama, psal, pracoval, někdy došlo i na fyzickou práci, ale tu jsem se snažil eliminovat. Našel jsem si vynikajícího zahradníka, takže od půlky léta chalupa jenom vzkvétala a já chodil po zahradě v námořnickým triku a s dýmkou a tvářil se jak továrník na letním sídle.
Občas jsem uspořádal nějakou párty, či přijal návštěvu. A když jsem u těch návštev a mého ročního resumé, tak se vám musím svěřit. Měl jsem tu čest poznat některé z vás osobně a musím říct, že to fakt stojí za to. Nestalo se mi, že bych se viděl s někým, kdo by byl blbec, nebo blbka. Jen zajímaví lidé. Po většinou teda ženy. Ne, nebudu jmenovat, ale děkuji za krásné chvilky u vína, sýrů, steaků, čabajek, okurků, slivovice, výborné muziky a všeho ostatního.
Děkuji.
Možná se z nás nestali přátelé na celý život, ale chvíle prožité mezi vámi byly nezapomenutelné. Obohacující o rána plná euforie a Ibalginů.
Stále zastávám heslo: ,,co vysíláš, to dostáváš" Já vysílal jen poznání, ne dlouhodobé přátelství.

A na sklonku léta se stalo něco nečekaného a ano, musím říct to klišé, bylo to jako rána z čistého nebe. Ne, nezlobte se, nebudu to rozvádět. Vím, že by si to nepřála a já už párkrát pár věcí posral a to poslední, co si teď přeji je, abych zas něco vyvedl.
Připadám si mladší, hubenější, krásnější, svět je zatraceně skvělej a vím, že láska dokáže být šílená. Kdysi jeden velkej spisovatel napsal, že: ,, Láska je vhodná jen pro ty, co jsou schopni zvládnout to velké psychické přetížení". A dost už, nebo se ten křehkej sen rozplyne.

A tak se tímto s Vámi loučím. Ne, neodcházím, jen Zápisky ze života končí. Ten rok stál za to. Teď už budu psát o tom, co bude, ne o tom, co bylo. A ať to dopadne jakkoliv, jsem vděčnej za to, že jsem za ten rok poznal, skoro ve svejch čtyřiceti, že ta láska fakt existuje.
A je jedno, jestli milujete svoje dítě, nebo ženu, či muže. Prostě milujete. A to je kurva dobrý !

P.S. A vlezte mi na záda se stylem, slohem a s gramatikou. je mi to ukradený:)