Hříšná Teguila!!!

Šeherezáda stála v hlubokym předklonu,
zapřená voběma rukama tak, aby jí přírazy neposouvaly moc dopředu. Šahriár stál těsně za ní a činil se. Kat stál na svým místě a pro tentokrát jenom pokukoval.
Když Šahriár dočinil, zvolala Šeherezáda: „Jejda, copa to tu máme pod trůnem?“ a
zvohla se eště víc a vyhrabala z hromady starejch novin a časáků velkou knihu, vázanou v temně hnědý kůži a ta měla napředu vyrytý zlatým a vozdobným staroarabským písmem nápis: Lidový pohádky Latinský
Ameriky z Podandí a blízkýho vokolí a pod tem drobnějším: ilustrace José
Lada. „Totok sem eště nečtla!“ zvolala radostně a chtěla ju vodevřít. Že jí ale
Šahriár vokázal vladařským gestem, že se mu nechce do sprchy, tak knihu vodložila a poklekla na chvilu před Šahriára a až teprve když byl úplně hotovej a dopínal si svůj vladařskej plášť, tak mohla vzít znova knihu, posadit se na trůn,
nožku přes nožku, aby s tem nepokapala brokátovej podsedák. Šahriár si začal sám vod sebe pobrukovat: „Jejda, jejda, jejdanerky, pěkný baby mají
štverky…“ asi tem chtěl Šeherezádu upozornit, že se zapomněla voblíknout a že se její prádlo včetně podprdy válí jen tak, poházený vokolo trůnu. Ta si ho už
ale nevšímala, vodevřela knihu a nakoukla do ní společně s svejma kozama,
na kerejch se značily zrušený bradavky a vobrovský temný dvorce vokolo nich. „Jejda,
totok je zajímavý, totok vám přečtu!“ a pustila se do čtení pohádky, kerá ju zaujala ze všeho nejvíc:


„Sedum samurajů“

„V malý podandský dědince, napůl ukrytý v půvabným údoličku, ze kterýho se zdvihaly strmý úbočí
majestátnejch And a do kerýho padal zvrchu vodopád z pramene, kdesi tam vysoko nahoře a tvořil tak počátek řeky Rio Pičos, kerá se hnala dál úrodným
údolím na jih, tak právě tady zasedala v Radnici Vobecní rada. Zatímco starostova sekretářka roznášela šálky s vonící horkou brazilskou kávou a vejboři si zapalovalii tlustý jihoamerický doutníky, starosta ke všeckejm promluvil. Před všeckejma leželo těžký rozhodování. Dědina byla chudá, jediný kino nepostačovalo, ale hlavně se všici dřeli, vod nevidím do nevidím, na polu a pěstovali agáve na tequilu. Co jim to dalo práce - jednocení a vokopávání a kolikrát dřeli i v noci potmě, kdy si svítili akorát reflektorama traktorů, nebo kombajnů na sklizeň agáve. A to pak teprve musili všecku úrodu vařit v ohromnejch kotlích a dat do plastovejch barelů a nechat pár dní
kvasit a barely pak na hřbetech mul vodvážet po nebezpečnejch, strmejch stezkách,
vysoko do hor, kde měli v jeskyni tajnou palírnu. Všecko to vyžadovalo po mužskejch nekonečnou dřinu a tak nebylo divu, že mužský pak neměli na nic jinýho čas, ani chuť a ženský byly pořád samy a porodnost tak kvapem ubývala. Dokonce i těch pár děcek, co se v těch špatnejch časech narodilo, musilo přiložit ruku k dílu a tisknout na kopírce v kabinetu výpočetní techniky svý vesnický školy padělaný kolky, aby mohla tequila do voběhu. Ženský začínaly reptat, starostova prabába si zpoměla, že si pořádně zašukala akorát když byla před lety ve Státech a jejich turistickou skupinu přepadl Geronimo se svými Apači - šak měl starosta dodnes po něm modrý
voči. Ale to už bylo pěkně dávno!


Ale to nejhorší ze všeckýho je teprv čekalo. Vždycky za nějakej čas po
žních přepadla dědinu tlupa banditů a donutila ty ubohý vesničany, aby jim vodevzdaly svý kreditky i s papírkami na kerejch měli poznačenej PIN! A vesničani se pak museli začat dřít a lopotit eště víc než předtem a situace se jenom zhoršovala. Navíc kvůli banditům museli ukrývat mladý děvčata a ženy na benzince, až u dálnice, jenom aby jim ty bandyti neudělali něco zlýho. A
starosta pak pokračoval:

„Sami ste už kolikrát viděli v televizi,
že nám ubohejm vesničanům dokáže pomoct akorát tak sedum pistolníků, ale že ti sem do našeho vidlákova nejezděj, tak budu musit vyslat mistostarostu do města,
ať se tam po někom povobhlídne, jinak celá naše dědina vymře - dojednoho!“


Místostarosta pak nastartoval svůj offroad a vyrazil, cesta - necesta,
rovnou do města. Vostatní vesničani už mezitím zase dřeli, až se z nich kouřilo a nic jinýho, než práce jim na rozum nepřišlo.


Jakýpak bylo překvapení, když se už třetí den vobjevil na vobzoru sloup prachu a zvěstoval místostarostův návrat. Starosta svolal všecky vobecním rozhlasem a všici koukali, celý udivený, když z vozu vystoupilo sedum cizinců – sedum samurajů!


„Vo pistolníky sem ve městě nikde ani nezavadil, ale na tydle sem narazil hnedky na náměstí u pomníku Pancho Villy a podle teho, co vím z televize, by to mělo vyjít nastejno“, sděloval místostarosta.


Samuraji už byli informováni, že dědině hrozí úplný vyhynutí a byli se vším svolní. Všici se pak vodebrali do nejvěčí stodoly v obci. Plac ve stodole byl pěkně vymetenej, ze čtyř stran byly nastavěný dlouhý dřevěný lavice,
normálně se tam pořádaly kohoutí zápasy. Vesničani dali dohromady poslední
zbytky kukuřice, v mikrovlnkách si z ní udělaly popcorn a nasypali ho do papírovejch, pestrobarevnejch kyblíků a vodevřeli si k temu petky s Colou.
Pak přivezli z benzinky mladý ženský a přivedli je k samurajům, keří
už čekali uprostřed prostoru zvanýho „El Mlat“, vobklopenýho do posledního místečka zvědavejma divákama. Velitel samurajů se eště naposledy naklonil k starostovi a pošeptal mu něco do ucha. Starosta mu ale hned, pěkně nahlas aby to všici slyšeli, vodpověděl: „Bez šprcek, jak bylo domluvený, jinak bysme tu byli všici zbytečně a dědinu bysme nezachránili…“


A tak samuraji tasili i když meče nechali předtím ve svý šatně. Mezi
ženskejma a pár chlapama to potěšeně zašumělo. Vesničani začli borce povzbuzovat a nalívali jim velký panáky tequily, nejdřív do jedný, pak druhý a pak… aby dlouho vydrželi a za chvilu už se píchalo všade na place, jak byli ty samuraji dobře vycvičený a na meče si už nikdo ani nespomněl. Bylo ale vidět, že taky
ženský na benzince něco pochytily a vesničani se radovali, že voni sami vod nich nic nepochytěj a samuraji ty sou přeci na nebezpečí zvyklý. Starostovy cery
- dvojčata Dolores a Emanuela, kerejm na benzince neřek nikdo jináč než Duo
Prostitutos, pro jejich pracovitost, vopravdu dřely se všech nejvíc, ale ani ostatní
baby se nedaly zahanbit a tak bylo do rána několik samurajů úplně mrtvejch.
Když ale všici před vobědem stávaly a starý ženský jim podávaly v miskách silnej hovězí vávar, tak jim ani nevadilo, že v ňom nejsou bambusový výhonky, ale mrkev a kukuřice a pochvalovali si. „Jak u maminky…“!


Teď, když už byla celá dědina zachráněná a vesničani si při tom taky trochu vodpočinuli a nabrali tak sílu do další dřiny, tak ty eště dali těm samurajům na rozloučenou každýmu krásnej vozdnak: bílou kapku s malým červeným křížkem a k temu průkazku: Dobrovolnej dárce semene!