Happy end?

Proč si šéf vždycky musí vybrat tu nejdebilnější dobu k dodělání restů, tak jsem se dnes těšil, že uvidím Evičku, že si to dnes krásně užijeme. Třeba to ještě stihnu dodělat a přijedu později. Sakra a to už jsem ani minule nemohl, mě asi zabije. Úplně jsem zapomněl na čas a
Eva už sedí v baru. Musím jí napsat sms, že nestíhám.

Sama na baru, upíjím ze sklenky bílé
víno a pořád kontroluji hodiny na telefonu. Dnešní čekání na
Martina je snad nekonečné a ještě má půl hodiny zpoždění.
Ááá konečně přišla smska. „miláčku, dneska vůbec nestíhám. Snad někdy jindy“. To se mi snad jenom zdá. Koukám na telefon, jestli náhodou nečtu starou smsku z minulého měsíce.
Nečtu. Krutá pravda a já jako vždy čekám, jak ten idiot a vždy se zařeknu, že na něho už peču, že mi je volný, ale kdykoliv se ozve, tak já, jak ta blbka přiběhnu. No super, takže mě půl hodiny nechá sedět v baru, aby pak napsal, že nepříjde.

Dojde někdy mužům, jak ženám dlouho trvá, než se na večer připraví? Jaký dilema řeší
minimálně půl hodiny před tím, než vyráží z baráku? Neumí
si ani ve snu představit, jak stojí deset minut před otevřenou skříní a hlavou jim projíždí, že nemají nic na sebe, i když
skříň je narvaná. Ano nemají, protože, nic není tak dobrý,
aby v tom mohli jít za tím svým vysněným. Chtěj se líbit a udělat dojem, chtějí pro ten večer být ta „femme fatale“ pro toho vyvoleného. A pak dopadnou zklamáni, jako já. Na čež nás
ženy utvrzují, že ta příprava musí být příště delší.

Rozhlédnu se po baru, říkám si, že pár chlápků by tam stálo za hřích, ale dnes už nějak nemám náladu. Všichni se tak hezky baví a dokonce mi i příjde, že už
každý probral i to, že jsem sama a že ten vyvolený už asi nepříjde. Koukám na druhý konec baru, kde u stolu sedí čtyři pánové a v duchu hodnotím. Ten by docela ušel, ten vůbec atd.
Ani jsem si nevšimla, že ten, co by ušel na mě kouká. Rychle uhíbám očima, ale pomalu a rozpačitě se koukám na zpátek.
Usměju se, on na mě, sklápím oči a koukám na sklenku vína.
Napiju se a samozřejmě, čekám pokračovaní v oční komunikaci,
ale to bohužel není navázáno. Piju a sleduji telefon, ještě
jsem ani neodepsala, ale ono ani není na co. Nechci dělat hysterické scény a ani mu nějak říkat, že to nevadí. Vadí a pěkně, ale co nadělám. Možná, že ještě příjde ten pán, co navazuje oční kontakt s osamocenými ženami. Platím, abych aspoň
stihla poslední autobus, obracím se pro bundu a když se otáčím zpět narážím na pána, který ke mně nepozorovaně přišel.
Začínám se smát a říkat, že už jsem si myslela, že mám hodně upito, když vrážím do lidí. Usměje se, představí se a zve na skleničku. No co stejně bych doma byla sama, sundávám bundu a sedám zpátky na židli, teď konečně z mužským po boku.
Musím se přiznat, že jsem na někoho čekala a že nedorazil.
Odměnou je lichotka, že by nikdy nenechal čekat, tak krásnou
ženu. Povídáme si o práci, o městě kde žijeme a proč zrovna dnes šel s kamarády posedět. Docela mě to baví. Po hodině se s
Petrem stěhujeme za zbytkem osazenctva a přemýšlí se, kam se vyrazí dál. Přece celou noc neprosedíme v baru. Vybíráme nejbližší diskotéku a odcházíme.



Evu už nestihnu, ani mi neodepsala.
Zítra jí pošlu omluvnou sms, snad to zabere. Píše mi Tomáš,
abych s nim razil na jedno pivko, tak mu napíšu, že se sejdem na diskotéce, stejně hospody už zavíraj a já si aspoň odpočinu a potěším oko.



Na diskotéce je docela plno, ale stůl k sezení ještě máme. Petr mi jde objednat pití a mezitím už zas sleduji, kdo se jak baví a jestli nepotkám nějakou známou duši. Jak to, že tu je Martin, když psal, že musí být práci a teď si tam popíjí pivko s nějakým mužem a okolo nich se motají holky. Už takhle zkažený večer, který se ještě napravil, ale tohle mě teda dorazilo. Co si vůbec o sobě
myslí. Mám tam za ním jít a dělat, že to je náhoda nebo mu to dát sežrat. Chtělo by mu to vyrazit dech, aby věděl, že na něho jen tak nečekám a že se chodím taky bavit. Petr jde se mnou ochotně tančit a já se co nejblíž přibližuji k Martinovi, aby si mě všiml, ale nesmí vidět, že se na něho koukám.

Sakra, jak to, že tu je Eva a ještě
se skvěle baví s nějakým chlápkem. Co teď? Dělat, že jsem jí
neviděl nebo jí poprosit, ať jde se mnou na sklenku, toho chlápka bych snad utnul. Počkám, třeba si všimne, že jsem tady a příjde.

Je to možný,
určitě mě viděl a nic, ani nepřišel. Jdu si sednout a zachvíli se pánům omluvím, že už půjdu domů, že mě začíná bolet hlava. Je možný, že vždycky takhle skončím. S Martinem to je další omyl, já se zas zařeknu, že s chlapama už je konec a potom zas skočím na špek, nějakýmu jinýmu. Copak už se nenajde nějaký normální chlap, který chce víc než to jedno?

Tak Eva je tam s více pánama,
hmm... a to pořád píše, že na mě myslí, a pak si takhle užívá.
Je pravda, že jsem v poslední době na ní neměl moc čas, ale to přece není důvod, aby takhle vyváděla. Měl už jsem jí dávno nabídnout, že spolu budeme bydlet, ale takhle to je pro mě
pohodlnější, aspoň nejsem pořád pod kontrolou a vynesu si odpadky až já uznám za vhodné. I když Evička bude asi jiná než
bejvalka. Je taková pořád usměvavá a chápavá. Vždycky mě
vyslechne a já to pak takhle zkazím. Musím něco podniknout...

Sakra musím na záchod a to musím projít okolo Martina. Bych musela být asi slepá, abych ho neviděla. No co, co se má stát stane se. Budu dělat jako že nic, když tak se usměju, pozdravím a dál už nic.
Vyrážím a čím jsem blíž kMartinovi, tím víc se mi nechce ho pozdravit. Vybírám jinou taktiku a jdu a začím dělat, že hledám něco v kabelce a procházím se sklopenou hlavou. Bože prošlo mi to, ale co cesta zpět, nemůžu se zas vrtat v kabelce, stejně ho budu muset pozdravit. Tak jo nádech a výdech. Vycházím ze záchodu a přímo naproti mně je Martin a kouká na mě. Je nějakej zamyšlenej nebo spíš vypadá, že je naštvanej. Tak tady u záchodů bude krásný rozchod.

Tak jo, Eva už mě nejspíš
zmerčila a teď jde za mnou. Si asi vyslechnu a to bude konec. Ať
příjde, já začínat nebudu. Už je skoro u mě a začíná něco hledat v kabelce. Doufám, že nic, čím by mě mohla uhodit.
Prochází okolo mě a jde na záchod. Ok, tak začnu já, jakej jsem blbec. Počkám na ni až vyleze. Je tam nějak dlouho, ale kdo si počká, ten se dočká. Už vylezla a v obličeji má zcela překvapený nebo možná vyděšený výraz.

„Jéé ahoj
Martine, ty si tady jo?“ Ježíš, debilnější větu jsem vymyslet nemohla. „No víš, psal mi kamarád, jestli nepůjdu na pivko a myslel jsem, že už tě nestihnu, tak jsem šel s ním.“
„aha, tak doufám, že se bavíš. Já už jdu stejně domů, nějak mě rozbolela hlava, tak krásnej večer.“ Klasická ženská věta,
rozbolela hlava, proč mu to jako vysvětluju? Tak potomhle je teda konec. Hlavně se usmát jako že se nic neděje a odcházet, honem odcházet. „Evo!!!“ otáčím se a chytá mě za ruku. „Já
jsem takovej pitomec, nechtěl jsem tě nějak naštvat.“ Přitahuje si mě blíž a blíží se to, na co nevím, jestli mám vůbec náladu – polibek. Chvíle nanosekundy a už se líbáme jako by se nic nedělo. Chci to a tak moc, ale jsem naštvaná, odtrhávám se.
„Tak jednoduchý to mít nebudeš“ a začínají mi cukat koutky.
Martin vypadá, že vůbec nechápe, která bije. „Evi, pojď ke mně a promluvíme si o tom v klidu.“ Tak nevím, jestli mám na promlouvání teda chuť, ale hůř už to stejně dopadnout nemůže.
„počkej na mě venku, jen si vezmu kabát“. Přikyvuje jako ten pejsek s tou kývací hlavou. Jdu si pro kabát a loučím se s
Petrem. Děkuji za hezký večer a Petr se nevzdává a chce mě
doprovázet. Ještě tohle mi chybělo. Tak asi pět minut uklidňování, že určitě dorazím domů v pořádku, že si beru taxi. Chce na mě telefoní číslo. Oblékám se a diktuji, jestli napíše, tak mu stejně řeknu, že to se mnou nemá cenu. Mám přece ještě Martina, zatím. Rychle mizím a doufám, že je
Martin už venku.

Tak co tam dělá tak dlouho? Vzít si kabát přece trvá chvilku, jedině že by se tam ještě
domlouvala s tím chlápkem. Už jde, ale vůbec nevím, co jí mám
říct? Cesta taxíkem, beze slova. Jen na ní koukám, ona kouká do klína a mlčí. Což je divný, protože většinou mluví a teď
jak je ticho, tak si uvědomuji, že nevím vůbec jak navázat konverzaci. Cesta výtahem a je taky ticho. Nesnáším to ticho, ať
něco řekne, aspoň to něco.

Úžasná cesta taxíkem a cesta výtahem ještě lepší, ale on si chtěl promluvit, tak ho nechám, ať to načne. Konečně jsme u něho doma. Sundávám bundu a boty a jdeme do kuchyně. Pořád ticho, jak já tohle nesnáším. Musím to nějak začít... „Tak uděláš
mi aspoň kávu?“ a zas kýve tou hlavou a dává vodu na kafe. No tak jsem čekala, že začne a oni mu asi došli slova. „Tak o čem sis chtěl promluvit?“ „Víš Evi nechci, aby to po dvou letech mezi námi takhle skončilo.“ „To já taky ne...“ „Nechtěl jsem tě nějak naštvat a chci ti to vynahradit.“ „Tak to abys začal rychle něco vymýšlet.“ „Já vím, co třeba tím, že
Ti dám klíč od bytu.“ No co na tohle říct? „Já spíš
čekala, že začneš usmiřováním přes postel a né klíčem, ale když to tak chceš.“ usmívám se a konečně i on. Jak já mám ráda, když se usmívá. Konečně jsem se dočkala pokroku. Po dvou letech, mi dá klíč a já si připadám jako by mi dal vše, co má.

Usmiřování přes postel, to mě zrovna nenapadlo. Sakra proč jsem jí hned nabídnul klíč...