Miluji tě

"Kdysi jsem ta slova říkala, protože jsem cítila něco silného. Pak ze zvyku. Pak protože mi je někdo řekl první, z donucení. Dneska jsou to pro mě prázdná bezvýznamná slova."

Tohle mi kdysi řekla kamarádka. Vzpomněl jsem si při tom, jak jsem kdysi dávno udělal něco podobného - řekl jsem ta slova jako odpověď jen proto, že mi je řekl někdo jiný. A jak jsem se tehdy cítil špatně.

O pár let později jsem se zamiloval do kluka. Okouzleně jsem ho poslouchal, jak je nadšený ze své ženy. Jak mi tvrdil, že ji miluje, že by jí dal ledvinu, kdyby to bylo potřeba. Byl jí unesený. No řekněte, nezapůsobilo by to na vás?
Uplynuly další roky. U toho kluka jsem byl na Silvestra. Trávil jsem čas s ním a jeho ženou, jejich dítětem. Poslouchal jeho, jak mi vypráví o svém manželství a jak se svou ženou nespí. A že si nepřeje, aby ona spala s někým jiným, jen proto, že jí chybí sex. Divil jsem se, jak to může říct (když sám si užívá bokem). Vysvětlil mi, že tohle jí povolí, až už nebude zbytí, až bude muset v něčem ustoupit - a tak si to šetří. Manželství mi najednou připadalo jako zákopová válka o pozice.
Poslouchal jsem i ji, jak mi vyprávěla o jejich životě. Viděl jsem, jak není šťastná. A tak jsem jí řekl pár věcí, které o svém muži nevěděla. Zboural jsem pár lží. Možná jsem to neměl dělat, vždyť to byl kluk, do kterého jsem byl zamilovaný. Kamarád. Jenže - jak si vážit někoho, kdo trápí svou ženu, nehledě na to, jak vykládá, jak moc ji miluje? To prostě nejde.
Nevím už kdy jsem zjistil, že svou ženu psychicky týrá. Že jí vyhrožuje, že pokud se s ním rozvede, tak zajistí, aby jejich dítě bylo u něj a ona se s ním nikdy neviděla. Má přece peníze, spoustu známých, i právníky. Jak snadné, vyhrožovat ženě na mateřské bez práce.

Hodně lidí říká "miluji tě", ale každý tím myslí něco jiného. Co je to za lásku, když se nevylučuje s psychickým týráním?
Jak si lidé mohou rozumět, když pod jedním slovem každý vidí něco jiného? Tím přece řeč jako prostředek přenosu informace ztrácí smysl.

A tak jsem ta slova přestal používat na lidi. Léta jsem je nikomu neřekl. I tehdy, když jsem cítil něco velmi silného. Párkrát jsem je zašeptal. Spícímu člověku. Tehdy jsem si dovolil vyjádřit tím nejasným způsobem sílu svých pocitů.
Někdy jsem je zašeptal, když jsem byl sám a myslel jsem na někoho druhého. Dokonce i po té, co už jsme spolu nebyli - a já si uvědomil, co jsem k němu cítil (někdy jsou naše pocity překryty denními neshodami a problémy - až problémy zmizí, je vidět i co bylo pod nimi).
A tak jsem pochopil, že jsem dělal chybu. Nezabránil jsem nedorozumění, jak jsem chtěl. Zabránil jsem sám sobě projevovat něco, co mělo být projeveno.

Výzkumy hovoří o vlivu hormonů na vztahy a pocity k druhým lidem. O oxytocinu a dalších látkách. To je to, co nás stimuluje, přirozené drogy, legální Éčko.
Potřeboval jsem nějaké vysvětlení. A taky vědomí, že když to druhému řeknu, že to pochopí. Že porozumí, jak ta slova vyjadřují okamžitý stav mozku a nejsou žádným závazkem do budoucna. Ani výzvou "kašli na všechno, vezmeme se a budeme mít tlupu dětí". Žádné slibování něčeho, o čem střízlivě vzato vím, že je nesplnitelné - tedy lež.

O léta později jsem si jedné noci dovolil to říct. Naplno. Někomu, s kým jsme trávili horkou noc omámeni orgazmy, mazlením a chichotáním. Někomu, s kým jsme se k sobě nehodili a z mnoha důvodů nemohli fungovat. Řekl jsem to a věděl, že nelžu a neslibuji nesplnitelné.
Neříkám to, abych jedním dechem dodal "dal bych ti ledvinu". Říkám to, protože v hlavě cítím vír a doufám, že je tak silný, že ho vnímáš i ty, když se ke mně tiskneš. Je to teď a tady. Jsem za ten okamžik vděčný.

Zní to jako happy end, ale zbývá otázka.
Proč s tím mají lidi problém?
Proč mají problém "aby se do druhého nezamilovali příliš" - jen proto, že společný život nepřipadá v úvahu? No a co?
Být zamilovaný přece sebou nemusí nutně nést nezodpovědné chování. Copak je to takový problém užít si ty pocity, aniž by člověk podle nich začal přebudovávat svůj život?