Wécéčko

Nazdar partičko, chcete-li se zasmát, musíte číst až do konce...
Tak jsem tu zas, no voni říkaj...vyhodíme ho dveřma a von sem vleze oknem...ale ne, taková vtěrka zas nejsem. Jen mě baví ten cvrkot tady. Už si připadám, jako kdybych dělal v pekárně, ptáte se proč ? Jednoduše, všude kolem samej čů... a ku... a mě, už to nic nedělá. Asi jsem si zvyknul, jako v tý pekárně, všude samej rohlík a chleba, nejdřív každou směnu něco uždíbnete a nakonec zjistíte, že už nic z toho nemusíte...

Tak to bylo jen na zahřátí pro začátek a teď k názvu tohoto blogu. Projížděl jsem dnes jedno městečko, které dobře znám. Měl jsem chvilku času na malou přestávku. A taky na mě přišlo něco od přírody, asi Vám nemusím vysvětlovat přesně co, že ? Takže, protože vím o jedné prima cukrárně a sám mám rád sladké, rozhodl jsem se ji navštívit. Už mě tam znají a hned u pultu mi paní prodavačka, povídá ,,tak co pane Schimi, co to bude dnes...cappuccino a koláčky, jako vždy ?,, no zadumal jsem, ale mají je výborné a tak tedy jako vždy, souhlasil jsem. Usedl jsem k jednomu volnému stolku a čekal než mi jej přinese. Rád se takhle na chvíli zastavím a pozoruji lidi kolem sebe. Většinou sem chodí maminy s dětmi, důchodkyně na svařáček, chlapi občas pro zákusky do práce nebo domů. Jak tak rozjímám, pozapoměl jsem na to, proč jsem vlastně šel právě sem. Mají tu totiž WC pro zákazníky, ale pozor, pouze jedno !!

To, na co jsem zapoměl se náhle připomělo a celkem důrazně. Najednou jsem pocítil určité křeče v těle. Vstal jsem a hnal jsem k pultu pro klíče, které tam visí. Bohužel na svém místě nebyli, a co teď ? Mé vytřeštěné oči, rychle přehlédly celou místnost a snažily se vypátrat toho kdo je má. Marně, rozběhl jsem se tedy směrem ke dveřím, které jsou příslušně označeny pro tyto potřeby. Ano, bylo tam obsazeno, co dál podniknout ? Mám pocit, že jsem vyletěl z vchodových dveří cukrárny a opět hledal možnosti, kam s tím ? Nenašel, všude kolem žádný keř ani strom, sloup, park jen velmi přehledný terén.

Vrátil jsem se zpět a v zoufalství vrhal už přímo na kliku, jenže stále obsazeno. Ale již ne tím samým člověkem, mezitím tam totiž vlezla další osoba. Zase příliš dlouhé čekání, začal jsem se kroutit břišním tancem, abych získal trochu času v mém zažívacím traktu. Myslím, že jsem měnil barvy jako Predátor a uvnitř mého těla se ozýval vetřelec, který už chtěl ven...

Konečně !!! Ani nevím, kdo vyšel. Vletěl jsem tam, jak tornádo a vykonal to, co bylo už nezbytně nutné. Asi si dovedete představit, jaká to byla úleva. A to by mohl být šťastný konec příběhu, jenže...

Já se potřeboval ještě, jak bych to řekl...očistit. A tak šahám po tom, čemu se říká toilet papier. Teď si určitě říkáte, že tam nebyl. Omyl...byl, jenom tak nějak jsem ho nemohl vymotat. Vždy mi v ruce zůstal akorát tak kousek, ne a ne více. Rule byla skoro nová a tak napasovaná v uzamykatelném obalu, že s ní nešlo pohnout. Začal jsem být nervózní a v duchu nadával, že lidi musej krást už i hajzl papír. Nu což, když něco nejde po dobrém, musí to jít po zlém. Vzal jsem za to vší silou a vyrval to z rámu ven. A úspěch se dostavil. Dokonal jsem rozdělané dílo, naaranžoval jsem držák zpět a nyní už v absolutním klidu opustil onu místnost. Bylo mi trapné se přiznat u pultu ke svému činu. Vrátil jsem tam tedy klíče a s pozdravem vykročil ven z oblíbené cukrárny.

Nyní už jen přemýšlím o tom, jestli tam mám příště zas vůbec chodit. Bude na mě personál stejně přívětivý jako před tím ? Některé věci, se zkrátka nedají vysvětlit, natož pochopit. A to je skutečný život, jaký je...to nevymyslíš !