Ach ta Barča..................

Kdyžtak vzpomínám na ty leta kdy byla Barča opravdu v kursu a vidím svoje potomky potom doma u počítače či tabletu tak si říkám,zlatá osmdesátá...............
Kolega co sedí naproti mě v práci,tvrdí,že to v tu dobu už stálo za hovno.Všechno pořádný bylo zakázaný,a když to povolili tak to bylo zpolitizovaný.Je o pár pátků starší a zažil si svoje teen léta o pár let dříve.
Ne,ať si každý,včetně historiků povolaných říká co chce.Mě ty leta nikdo nevymění,neveme a jiné už nezažiju.Nemohl jsem za to,že u pádla byl ten a ten,že režim byl takový a takový.S odstupem času vidím o co jsem možná přišel,ale taky co jsem získal díky době ve které jsem prožil ty své telecí léta.
Na koncerty momentálně zabloudím tak dvakrát do roka,ale tu intimitu,tu atmosféru skryté revolty,tu sounáležitost už nemůžu nikdy zažít.Jenom když porovnám pocit při vstupu.Tenkrát ještě ani metro nebylo v provozu když jsem poprvně zavítal do chrámu Metalových Vánoc a jiných radovánek.Příjezd byl tramvají a zbytek se došlapal a pár hospůdek se po cestě našlo.Z dnešních vzpomínek si vstup do kulturáku vybavuji díky pozdějším zkušenostem jako průčelí krematória.Nízká budova,zapuštěná do terénu,nad střechou mohutné koruny stromů z vedlejší konzumní zahrádky.Ulice se splést v daných termínech nedala.Tolik cvočků a džísek žádná jiná část Praha prostě nekoncentrovala.V porovnání s již nedavno popisovaným tvrdým rohlíkem u mistra Cohena se u vstupu do sálu nedělali takové obštrukce.Tenkrát jsme byli rádi,že vůbec taková kultůra existuje a že jí někdo prosadil a nezakázal (až na vyjímečně několik období) a pro vstup do hlediště............teda kulturního sálu,v počátcích se židlemi a později bez,stačilo zaplatit u školního stolku po levé straně za prvními dveřmi a projít druhými do chodby s šatnou a bufíkem,kde imperialisticky (drahý) oranžový džus tekl snad už od okupace (té druhé).V šatně se nudily důchodkyně páč ošacení mániček,rockerů a metalistů se neodkládali a byla to věda a spousty času strávených sháněním po burzách a přemlouvání matek,sester a přítelkyň k provedení speciálních střihů,barev a nocí silných jehel páč slabé tu pravou retrodžínovinu neproťaly.Nikdo Vás nešacoval,nezkoumal jestli máte foťák,magneťák (kdo by se s tím tenkrát tahal a navíc,měl ho málokdo a když už ho měl,tak jejich tehdejší rozměry a váha se prostě protivili jakémukoliv cestování a dobrodružství mimo domovy) a když někdo přebral mírně v soustředění před vystoupením,přátelsky jsme je dovedli do sálu.Žádné zbytečné restrikce,žádné plastové lahve před vstupem.V sále kouřová clona,která nebyla dílem speciálních efektů,ale z kutnohorských startek.Ale to už byla vrcholná doba,kdy si heavymetal vydobyl své místo v pokladnách kulturních akcí.Počátky byli krušné a někdy smutné jindy směšné.To když spousty koncertů bylo naposlední chvíli zrušeno,nebo nabušení sedmdesátiletí pořadatelé prostě tu atmosféru psychicky neustáli a ke konci šou místním rozhlasem vyhrožovali :tak mládenci,je devět hodin,už jste měli skončit.Ukončete to,nebo vypneme elektřinu a párkrát jí opravdu shodili.Po té bylo vidět v kuželech světla svítilen pořadatelů spousty letících plivanců i těžkých hemrů směřujícíchke zdroji světla.
Že těch koncertů,které jsem absolvoval byla spousta není pochyb.Pamatuji první tamní vystoupení Neposlušných tenisek,které jsem den předtím viděl v TKM řádit s Petrem Hannigem.Viděl jsem propadlé stropní desky s trčícími půlkamy těl,které se chtěli dostat na totálně vyprodaný koncert přes střechu a díky tomu se nekonal.Viděl jsem hned u vstupu krvavé hlavy dvou fanoušků,kteří právě vycházeli ze sálu ještě před začátkem produkce,protže se jim ani nevím jak podařilo na sebe shodit reprobedny.Následně pak Big Bosse prskajícího při úvodních taktech ROOT rachotu,že to ještě nezažil aby se děli takové věci ještě než začnou hrát.Zažil jsem tam i koncert,který jsem celý prostál na židli protože se loučil kytarista Kuře z Vitacitu před odchodem na ZVS (pro mladší základní vojenskou službu).Poprvně viděl Otu Hereše,slyšel Kult čarodějnic od Torru.I pár podprsenek z kotle letících a visících na krcích kytar,které drtili tóny.Bylo málo představení,které by překonali zážitky z Barči.Snad jen jedno z prvních vystoupení Alkeholu ve Futuru jen v bílých pláštích (pacienti jsou to tedy dodnes) a následně tamtéž koncert Třírychlostního Pepíčka.
Nebyli počítače,televize měla jen dva kanály a ty hráli maximálně 12 hodin denně.Kultůra se prostě musela zažít,ta se nedala přijímat médiama jako dnes.Nedokážu si představit,na co dnešní děti či puberťáci budou vzpomínat.Na události na Facebooku,na Nově?Pravda je o strach je někam po večerech pouštět,ale to je doba.Aspoň jsem syna vzal sebou na 25 i 30 výročí Arakainu,když už teď chodím místo každých 14 dní Barču jen vzpomínkové pětiletky .
Pěkný den fšem .o)

https://www.youtube.com/watch?v=eAgixchqQgQ