Wauuuuuu...!!!

„Proč právě já? Ano prosil jsem, abych tady nebyl sám, hledal jsem lidskou bytost a stále nenacházel, až nyní. Je to však výsměch osudu? Po letech kdy jsem si zvykl postarat se úplně o vše sám? Ano úplně o vše a nikoho jsem k tomu nepotřeboval. Samota dokáže být přívětivá, ve chvíli slabosti jsem se nemusel rozhlížet, jestli tady někdo není, jestli mne nesleduje. Ale pak to přišlo, je tady a je tady stále. Pošlu jej pryč, aby opatřil něco k snědku, ale je tu v okamžení. Nenechá mne ani okamžik o samotě. A přináší stále ty banány. Nevím, je to nějaký záměr? Stále jen banány, které pak obnažuji a vkládám do úst. Ať jdu kamkoli, cítím jeho pohled ve svých zádech a také na svých ústech, když do nich vkládám ten banán. Je to záměr a nebo je to jen tak bez rozmyslu? Ale je to tak, u takových lidí ani nevíte, vždyť kdoví co si dával do úst ještě nedávno, tam mezi svými. Ale to snad ne! Ale přece, vždyť i v naší posádce se to dělo. Ne, já ne! Ale jiní. Vždyť člověk dokáže být tak slabý. Já vydržel! Vydržel jsem vždy až do nejbližšího přístavu a potom první špeluňka a pokojík v podkroví. Ale to snad je normální, ne jako oni, co se pak hihňají v hamace, jako děvky a také se tak chovají. I v tom podkrovním pokoji, ale to je normální a co máte dělat, když jste dlouho na moři? A pojednou, jako příboj, před vámi vzkypí ta jejich ňadra a vy se zmocníte bradavek a sajete a žužláte…Vždyť kdo to umí lépe, než námořník? Týdny jen samé suchary, tvrdé jako kámen a tuhé, solené hovězí, ne nepodobné…Ano a vám nezbývá než je pomalu ožužlávat, jako to odnepaměti činí všichni na lodích Jejího Veličenstva. A pak se před vámi rozevřou, jako plachty, dvě bělostná stehna a to místo mezi nimi, co si tak žádá o pevný stožár. A vy zase děláte jen to, co umíte tak dokonale, Drtíte je ve svých rtech a na jazyku a cítíte ten pahrbek, jak se vám na něm rozplývá. A jako vítr v plachtách, ty prudké vzdechy, které vás tak vzrušují, že rvete spodky vší silou a vyhoupnete se na tu nádheru, jako na palubu trojstěžníku, vnikáte do mušle, ve které je ukryto na tisíc oceánů i se svými poklady a jejíž hedvábná jemnost, posílená vašimi stříbřitými slinami vám umožní zapomenout na vše! Jen hlouběji a hloub a opět ta ňadra, co kousáte, zprvu nesměle a pak stále prudčeji a zběsileji! Na stožár vlajko, na stožár a tympán srdce vám udává svůj ráz... Ale to jste se jen zasnili a někde tady, poblíž je On. A chcete, jako dříve ulevit tomu tlaku, co cítíte tam dole. Ale co když se dívá? A co ty banány a pohledy. Co když... A stejně až se vrátíte domů, co řeknou ti pokrytci. Budou se vám jen tiše pochechtávat a že, prý, jak bylo v Pátek? Proč to potkalo zrovna mne a po tolika letech? A proč zrovna Pátek? A opět banány, co se tak tyčí proti vám a chutnají tak mdle a nasládle a k nim pohled, jako psisko, co se lísá. Ne už to nevydržím...! Ne, jako že se jmenuji Robinson Crusoe! Já chci Středu! Myslete si o mně co chcete! Chci Středuuuu!!! Wauuu!“