Červenání s mužem

Nedávno jsem měla chuť, udělat si příjemně oddechový den.

Brzy ráno jsem oblékla letní cyklo oblečení, skočila na kolo a dojela k lodní dopravě, která mě převezla na místo mého startu. A já mohla vyjet vstříc krásnému kopci, na kterém Mácha napsal svou poslední báseň.

Bylo nádherně a já vyjela v ústrety slunečnému dni s očekáváním, co mi hezkého přinese. Na cestě jsem potkávala hodně usměvavých cyklo bláznů a dokonce se mi poštěstilo potkat, i menší skupinku veteránů motorek zn. Jawa - byl to krásný pohled..

Snad díky počasí, dobrému pocitu ze zvládnutého stoupání a milým lidem okolo mě, mě na vrcholu kopce čekal krásný pocit a přímý střet s emocemi, které do mě doslova nabouraly a já měla v očích slzy štěstí... Proč asi netřeba rozvádět - kdo zažil ví, o čem píšu. Tělo se mi při každém nadechnutí plnilo chutí do života a nepopsatelným pocitem...

Po až adrenalinově rychlé jízdě dolů, do jednoho z našich nejstarších měst plného památek, jsem se obdarovala velkou porcí zmrzliny, kterou jsem si vychutnala ve stínu podloubí a při krásném relaxu. Pokukovala jsem po letně naladěném náměstí a nestačila se divit, co sympatických mužů žije v našem kousku světa. Tedy alespoň ten den, bylo nač koukat....

Čekala mě cesta domů a já přemýšlela kudy. Po silnici se mi při tom provozu příliš nechtělo a tak jsem vybrala tu trochu delší, ale klidnější. Tedy, myslela jsem si to. Při sjezdu z města, se mi najednou z předního kolo ozval nepříjemný svistot... No paráda. To nemuselo být... No nic, není problém duši vyměnit, nafouknout a jet dál. Jenže – při pohledu na místo kde mám pumpičku, mě zamrazilo... Nebyla. Naposledy si jí půjčoval syn... kruciš. Takže kolo do „teplých“ a pěšky zpátky do města na benzínku.

Výměna nebyl problém, jen kousek duše vzdoroval a nechtěl se ukrýt do pláště kola. No nic, kolo jsem položila vedle sebe, natáhla se do trávy a oddávala se slunečním paprskům - přece mi nezkazí den, kus kaučuku.

Najednou se nade mnou objevil stín a jeho původcem byl mladý příjemný muž, s nabídkou pomoci. No odmítněte … Neodmítla jsem a nechala ho urychlit vyřešení mého problému. Nějak jsme se dali do řeči a probírali jsme kde co. Jenže... pak pronesl cosi o neposedných duších. Má odpověď měla znít jinak, ale nevím co se pokazilo. Asi kombinace horka, lehké únavy, přítomnosti příjemného společníka, …. způsobila, že z mých úst vyšlo - „Kdybych píchala každý den, tak by to až takový problém nebyl, ale při mé frekvenci 1x za rok, to až tak neovládám.... „

Až pomalé zvednutí hlavy, pozdvižené obočí a udivený pohled mého pomocníka, s krátkým zábleskem úsměvu, zastavil proud mé řeči a ve vteřině se mi přehrálo, co jsem řekla...

V tu chvíli jsem věděla, že je konec. Že nemá smysl vysvětlovat... Cítila jsem, jak červená barva mé tváře bleskově přechází v rudou a po zádech mi stéká stydlivý potůček - tedy spíš potok. V tu chvíli jsem nechtěla být a nebo sebrat kolo a ujíždět velmi, ale opravdu velmi rychle do dáli...

Po tomto mém přednesu, už mi ten mladý muž jen mlčky pomohl kolo dofouknout a se zvláštní tónem hlasu, mi popřál šťastnou cestu.

Nevím, co si o mě myslel a asi to ani vědět nikdy chtít nebudu, ale ty jeho udivené oči, ty mi zůstanou v paměti ještě hodně dlouho...

Už si asi další pomoc ženě v nesnázích, pro příště dobře rozmyslí...

Pro milovníky kol - http://www.youtube.com/watch?v=5eskf_EtOJk