Samota? Splín?

...Nevím, jestli mám psát těch pár vět, ale myslím si, že se Vám to určitě už stalo....
Můj příběh nebude začínat milování a divokým večírkem. Prostě jsem se minulý týden přistihl, jak stojím za spuštěnou žaluzií u okna a koukám se ven. Doma ticho, žádná hudba nebo hlas dětí, ale proč by tam měly být, když vlastně bydlím sám a svůj život jsem si tak nějak nechal proklouznout mezi prsty. Nevím, jestli jsem si to opravdu až takhle všechno zasloužil a tak jsem nad tím stáním u okna litoval, že i když někoho mám, tak stejně usínám sám, snídám sám a těch společných chvilek je tak málo. Proč se mi někdo nestulí do klína, proč nemůžu obejmout její tělo a usínat spokojeně? Prostě na Vás dolehne samota a pak co s tím...U okna stejně nic nevykoumáte. Někam vyrazit se Vám nechce, protože pivo moc nepijete, víno jen tak, aby se neřeklo a kafe dělají všude stejné. Přesto se oblékám, proběhnu koupelnou a jdu do města sednout si na to kafíčko. Když jsem přišel, tak restaurace byla prázdná. Ne, že by bylo zavřeno, ale nebyl tam prostě nikdo. Objednal jsem si „presso“ a džus. Asi tak za dvacet minut se otevřely dveře a někdo věšel. Víte jak to je, nebudete se otáčet za každým kdo vejde. Pak okolo mne prošla pani a jen tak jsme se letmo podívali spolu do očí. Bylo nám jasné, že se spolu známe od vidění, ale nic víc. Tak jsem se pozdravili. Sedla si do rohu místnosti. Byla tam sama a nikdo nepřicházel. Tak jsem se osmělil a zeptal se jí, že pokud nikoho nečeká a nechce trávit večer samotou, tak jestli si mohu přisednout a nebo jestli si nechce sednout ke mně. Souhlasila a já jsem její skleničku odnesl k mému stolu. Po chvilce povídání jsme přišli na to, odkud se známe, ale nic to neurčovalo. Hodiny letěly jako blázen a když se seděl sám, tak skoro stály.Ale s tím nic neuděláte. V deset jsme se zvedli, a jelikož jsme bydleli stejným směrem, tak jsme spolu vyrazili k domovu. Bydlela pár bloků ode mne a tak když jsme došli k ní, tak jsem se jí zeptal, jestli by nechtěla jít ke mně ještě na skleničku.Možná si myslíte, že tím to začíná, ale ne, tak to není. Nechtěl jsem být doma sám a z vyprávění byla i ona na tom stejně jako já. Tak jsme šli a zase si povídali spolu až do pozdních hodin. Chtěla jít domu, ale přesvědčil jsem ji, že se nemusí ničeho obávat. Dal jsem ji svoje tričko, lehla si pod deku s uctivou mezerou mezi námi a povídali jsme si dál. Nevím, kdo dřív usnul, ale vím, že nic nebylo. Jen jsem měl její zadeček k ránu u sebe v klíně a mohl jsem ji obejmout. Nebránila se tomu objetí a možná v myšlenkách držela s mojí rukou pod hlavou třeba někoho jiného. O nic jsem se nepokoušel, protože jsem dal slovo. Spala hezky, řekl bych, že se i usmívala. Ráno jsem odešel a napsal lísteček....Dobré ráno, stačí jen zabouchnout....A to je všechno. Když jsem přišel domu já, tak jsem tam měl také vzkaz....

...Děkuji za nezklamanou důvěru... A pak zase stojíte u okna a říkáte si, proč nemůže být tohle „kouzlo“ záležitostí všedního dne?

Ano, potkáme se, pozdravíme se a nikdo nemluví o tom, co se stalo a ani jsme se touto nocí nijak více nesblížili. Nebylo nic víc i když tomu asi nebudete věřit,ale v tu chvilku asi ani jeden z nás nic víc ani nechtěl, nepotřeboval a přesto to bylo moc krásné.......