je to ON

Tak jsem ho zase potkala.

Už jsem ho viděla před několika lety, na ulici, a byl pořád stejný… ale nedokázala jsem k němu ani přistoupit, natož ho oslovit, podlomila se mi kolena. Vlastně jsem ani nechtěla, aby mne jen zahlédl. Byla to vzpomínka, byla to minulost.

A teď ho tu mám před sebou a minulost je pryč. A není ani budoucnost. Už to nejde, už to není možné. Učila jsem se mnoho let jak na něj zapomenout a nevzpomínat na velkého silného ptáka, který si mne zcela podmanil. Vždycky přišel, jednou za čas, vzal si mne, vyplenil a zase šel…. Prostě šel. A vždycky se zase objevil. A já, kdykoliv jsem ho jen slyšela, byla najednou vlhká a připravená na jeho ruce… a na to, že se vůbec neptá a prostě si všechno vezme…

Byl tvrdý. Tvrdý a beze špetky citu a empatie… přesto… stačilo aby se usmál… stačilo aby se mne dotkl a já nevěděla co dělám, ztratila jsem se…. jeho velké silné ruce mne zcela ovládly. Nesnášela jsem ho. Jak já ho nesnášela! Právě za to, že přišel a zase odešel. Víc nikdy nechtěl. Jen mne vyplenil a vyplnil… ale vyplnil mne tak, že jsem na to nezapomněla ještě dalších pár dní… a pro ten pocit jsem vždycky potlačila ty ostatní pocity, které říkaly nedělej to! Nezahrávej si!

Teď ho vidím, mluvím s ním, vím co všechno mi dal a vzal a zůstávám úplně klidná. Už to nefunguje. Myšlenky to zvládly. Jen se mne nesmí dotknout. Prosím! Jen ať se mne nesnaží dotknout! Pořád ho nesnáším. Dívá se na mne. Mluví na mne. Jako by minulost nikdy neexistovala. A vůbec se mne nechce dotknout. Proč jen se nedotýká?