Bohyně9

Ráno vstávám, v hlavě nic nemám, co budu dělat ty čtyři dny do návštěvy božské. Maminka mi včera večer říkala, abych něco uklidil, nepamatuji si co. Nepřítomně jsem jen kývl hlavou, usmál jsem se a řekl Ano. Začínám v kuchyni. Vidím oči božské, vstupuji do jejich nekonečných hlubin. Směje se na mě, hladí mě po vlasech a tváři. Její ruka je jak měkká pavučina, cítím ji po celém těle. Vidím, jak se ji pozvolna prohlubuje dech, vím co přijde, dostává na mě chuť. Ztrhává kvapně ze sebe šaty, stojí přede mnou nahá, dychtivě se dívá, co budu dělat já. Lehce pootevírá plné rty, bradavky ve velké výzvě proti mě ční, tělo se v očekávání chvěje.

Kuchyň je naprosto kompletně uklizená. Stojím, překvapeně se na to dívám, to jsem snad neuklízel já. Bohyně mě naprosto uchvátila, cítím její vůni, jako by stála za mnou. Do uší mi šeptá stále mé jméno, až mi z toho po těle běhá mráz. Je rázem divoká jak horský potok. Bere mě za ruku a někam se mnou utíká. Neustále kličkuje, něčím se proplétá. Všemi smysly vnímám kolem sebe les. Slyším zpívat ptáky, srny se na nás v klidu otáčejí a pak se pasou dál. Stále utíkáme, bez sebemenší známky únavy, létáme. Mezi stromy prosvítají zářivě teplé paprsky slunce, které mě rozpalují. Ztrhávám za běhu ze sebe šaty a rozhazuji je všude kolem. Dobíháme na mě tak známý lesní palouk a stojíme tu zcela nazí. Její úzké kotníky objímají šimravě, listy tisícebarevných polních květů a všech odstínů zelené, hebké trávy. Jemný teplý lesní vánek jí rozcuchává lesklé havraní vlásky a mísí divoké horské květiny z lehce konejšivou vůni stromů. Ladnými pohyby se ke mě tiskne. Vnímám na sobě sametovou, sluncem rozehřátou kůži. Její vzrušením vztyčené bradavky tlačí na má prsa a tělo se jí vlní v rytmu harmonie lesa. Zahrnujeme se sladkými polibky, naše ruce zkoumavě hladí nahá těla, nevynechávají ani jedno místečko. Beru ji do náručí a odnáším ji doprostřed rozzářeného palouku, je dokonale uvolněná, lehká. Má zavřené oči a tak nádherně se usmívá. Cítím jak mi ten úsměv zaplavuje celé tělo, podmanivě, vlnu za vlnou. Pokládám ji na měkkou trávu, která ji láskyplně přijímá a celou ji obklopuje. Lehám si k ní, trhám pár stvolů trávy. S láskou ji hladím, jako by na ni dosedla motýl. Tělem ji procházejí neznatelné vlny, které se stupňují, začíná svůj exoticky svůdný balet. Bouřlivě přechází v extázi, vidím jednotlivé vlny a přesto v nádherném celkovém souznění. Všechny jsou si tak podobně stejné, ale přesto tak nekonečně jiné. Ten pohled mě naplňuje silným nutkavým vzrušením.

Stojím ve sklepě, kolem mě hromady nasekaného dřeva. V ruce mám sekeru a celý se chvěji. Tělo mám celé zpocené, cítím chlad stínu. Přichází táta, chvíli mě pozoruje. Ty vole, tak je to vážný, jsi opravdu zamilovanej. A směje se. Zítra jsem doma, vrhnem se na dříví, tak se pořádně vyspi. Večer ke mě přichází maminka. Si uklidil celej barák, že. Sem Ti jen říkala, ať si uklidíš ve svém pokoji. Lesknou se jí oči, možná jsem zahlédl stékající slzu. Cítím vlny radostného smutku. Zhasíná mi. Teď už spi.

Sluníčko ještě nesvítí, ptáci však vítají nový den. Stále mám zavřené oči a zaposlouchávám se do harmonie rána. K neustávajícímu štěbetání ptáků se přidává ranní vítr ve stromech. Kobylky rozehrávají spodní tón, přidává se vítr v trávě. Slepice přerušované kvokají a jako buben králíci dupají. Rozpoznávám jednotlivé akordy, zvláštní a přesto znějící. Znějí v neuspořádaných vlnách, různě do sebe narážejí. Jsou tu první hřejivé a jasně zářící paprsky slunce. Jako rozmáchnutý dirigent vše urovnávají. Akordy se proplétají v jeden mohutný celek, v jeden jasný tón. Vše radostně vítá ráno, cítím nekonečnou radostnou energii.

Krmím naše domácí zvířata. Vycucávám si k snídani dvě čerstvá vajíčka. Jím cibuli a piji čaj. Přichází táta. Něco pro Tebe mám. Podává mi široký opasek, který používají opraváři na slézání dřevěných sloupů elektrického vedení. Teď už se Ti lano nebude zařezávat do boků. Dem ho hned vyzkoušet. Bere lana, sekeru a jde směrem k lesu. Do kapsy si ještě dávám kožené pracovní rukavice a rychle ho doháním. Je to zvláštní, je upovídaný jak já, ale když jsme spolu sami dva, skoro nic neříká. V půli cesty zastavuje, odpočívá. Neustále ho bolí noha. Už mi dávno nemusí říkat, abych čekal s ním. Jeho bolestný pohled směřuje dolů, do vzdáleného města. Cítíš tu lípu za námi? Už je její čas, musíme ji zítra očesat. Souhlasně přikyvuji, nic ale neříkám, není to třeba.