-kapka-

Hmm... Ja začít... Asi tím, jak jsem jí tady začal číst. Moc se mi její blogy líbí, a to jsem jí i napsal po nějaké době do vzkazu. Občas jsme si vyměnili pár vět, až jednou mi poslala fotku západu slunce, na který zrovna koukala z okna. Tak jsme si začali psát víc a já ji posílal podobné momentky z cest. Mám rád východy a západy slunce a rád fotím mraky... :-)

Pak jsem ale jednou přečetl vzkaz, ve kterém stálo, že měla nehodu , je doma a je jí zle. Nemohla dýchat, motala se jí hlava. Nikomu jinému, a to ani z rodiny, nedala vědět, aby jim nepřidělávala starosti... Sama nevěděla, proč to píše zrovna mě. Z toho, co jsem četl, jsem se opravdu vyděsil. Nebyla on-line a můj panikoměr začínal stoupat. Nevěděl jsem, na koho se obrátit. Pak mě napadla -al- , kterou jsem prosil, ať kapičce zavolá, jen pro kontrolu, jestli je v pořádku. Musel jsem za volant, byl jsem uprostřed Německa, moc daleko. Byl jsem zoufalý, -al- mi psala, že kapička telefon nebere. Hlavou se mi honily ty nejhorší scénáře...bylo to krátce po smrti mého spolupracovníka z firmy, chvíli po smrti ronyna...
Pak mi konečně přišla zpráva od -al- , že je kapička v pořádku... Neumíte si představit, jak se mi ulevilo. Okamžitě jsem sjel na parkoviště a volal -al-... Nastal nový problém, přemluvit kapičku, aby šla do nemocnice na rentgen a na vyšetření... Měla vypnuté zvonění na mobilu... No nedali byste jí na holou? :-))) Dneska se tomu směju, ale oba jsme s -al- měli velký strach... No nebudu Vás napínat, dopadlo to dobře, kapička se do nemocnice dopravila, chvíli si ji tam nechali a je stále mezi námi. :-)))

No tímhle asi začlo naše opravdové přátelství (kapičko, nemysli si,že na to ale zapomenu).
Pak jsem dostal nabídku přijet do Hranic na akci pro děti z dětských domovů... Neváhal jsem ani vteřinu. Hrozně jsem se těšil na kapičku, ka*ju, doklinu s malým Vašíkem.
Když jsem dorazil se ženou a dětmi do Hranic, hned venku jsem narazil na doklinku s hajným. Děti chtěly už dovnitř, tak jsme šli. Měl jsem hroznou trému. Trému z toho, až se uvidím s kapkou. Jestli ji poznám, jestli pozná ona mě...

Jen jsme vlezli dovnitř, už jsem ji vyhlížel. Před šatnou jsme převlékli děti do kostýmů a šli ke vchodu do sálu. No a tam jsem jí uviděl. Byla sehnutá k nějaké paní, co prodávala lístky do tomboly. Věděl jsem hned, že je to ona. . Koukal jsem na ní a usmíval se. Kolem mne chodili lidé, ale já je nevnímal. Držel jsem děti za ruce a usmíval se. Nevím jestli můj pohled cítila, ale najednou zvedla hlavu a podívala se rovnou na mne... Ty oči, její oči se rozesmály a pak se rozesmála vlastně celá... Kapička se totiž umí smát celým svým tělem. Vykročila ke mně a já k ní. Řekli jsme si "ahoj" a oba se spontánně objali. Tolik jsem ji chtěl zmáčnout, ale nemohl jsem, protože jí pořád ještě bolela žebra. Byl jsem tak hrozně rád, že jí vidím, že jsem úplně zapomněl, jak ji chci vyčinit za to, jaká je tvrdohlavá a jak nás vystrašila...
Tímhle se jen potvrdilo přísloví, že všechno zlé je k něčemu dobré... Tou nehodou vzniklo naše přátelství...

No co Vám budu povídat, kdo jí znáte, určitě mi dáte za pravdu, že je to krásný člověk, nejen tím jak vypadá, ale i tím jaká je...
Pro mě je to úžasný člověk, kamarádka, žena. Vidím v ní tu laskavost a dobrosrdečnost madame Bonnet, její vnitřní sílu a krásu. Věřím tomu, že lidé,kteří mají tak pohnutý osud jako kapička nebo madame Bonnet, musí být právě proto tak hodní a úžasní...

Kapičko, proč dnes píšu o Tobě...
Protože máš dnes narozeniny a já dělník s kulatou lopatou,Ti snad ani jiný dárek dát nemohu...

Všechno nejlepší ke Tvým dnešním narozeninám, hodně hlavně toho zdraví, štěstí a mnohonásobných orgasmů (přeci jen jsme erotický server) a ať nás ještě dlouho zásobuješ svými blogy... Pro mě nejsi královna blogů, pro mě jsi madame Bonnet blogů...

Fred