Svítání na Stolové hoře

Pálavu miluju, mám na ni spoustu vzpomínek dokonce ještě dávno před tím, než jsem jako kluk ochutnal první skleničku vína. Je to pár týdnů zpátky, kdy mě sem zavedly mé pracovní povinnosti. Neodolal jsem a zastavil na prašném plácku u cesty. Ta pěšinka tu pořád byla. Stoupal jsem po ní a v hlavě mi zněla písnička…

“Už se vracím do vinic pod Pálavou smutek ztrácím, den je malou oslavou…“

…

Bylo nad ránem, skoro všichni z firemního večírku šli dávno spát a u toho největšího stolu na hotelové zahradě zbyli už jen oni dva. Noc ještě voněla jarní vláhou, ale na spánek už nebylo pomyšlení.

“Dojdu pro další?” zeptal se, když si všiml její skleničky a prázdné lahve tramínu.

“Ty chceš ještě pít?” zvedla k němu oči i úsměv.

“Nechci jít spát.”

“Tos neodpověděl na otázku.” nedala se.

“Víš vůbec kolik je?” nedal se ani on.

“Nevím. Proč? Chystáš se do práce?”

Oba nad tím vtípkem vyprskli smíchy.

“Já jen, že je ráno, a pít se má až po obědě.” doplnil úvahu.

“To je fakt, ráno už je pozdě jít spát. Tak co budem dělat?”

“Chceš vidět východ slunce?” zeptal se jakoby nic.

Žádná ženská, co v sobě má aspoň kousek romantiky, neodmítne pozvání k východu slunce po prohýřené noci. Zvlášť když zve chlap, se kterým se Vám celý večer a celou noc hezky povídalo i mlčelo.

Nespokojil se s výhledem z parkoviště před hotelem. Vedl ji dál a ona se tomu nebránila. Dokonce ani když asfaltový chodníček přešel v lesní pěšinu. Cesta se zvedala lesem a ona měla za chvíli co dělat, aby mu stačila. Dech se jí zrychlil a tělem se rozproudilo teplo. Už neměla strach, jestli ji v té lehké letní bundě nebude zima.

Stolová hora jí vyrazila dech. Bylo to jako lusknutím prstu, když minuli poslední strom, pěšina se narovnala a před nimi se rozlila plošina nabízející neomezený výhled do třech světových stran. Nabídl ji ruku a ona ho za ni bez rozmýšlení vzala. Vedl ji stranou, dál až tam, kde se stepní louka začíná svažovat na druhou stranu, přímo k východu. Stáli tam, rozhlíželi se, nad obzorem se obloha jasnila slunečním odleskem, ale do východu jim ještě chvíle zbývala. Přišli právě v čas.

Kraj pod nimi se ještě topil ve tmě, ale oni už mohli přicházející ráno cítit přímo v sobě. Sedl si na oblý hladký kámen, který tu vyčuhoval ze země a stáhl ji k sobě. Ne vedle sebe, ale k sobě do klína. Nebránila se. Opřela se o něj zády a byla ráda, když ucítila jeho bradu na svém rameni.

„V duši mír i ostny bodláků

ve čtyři ráno kouká slunko do mraků…“

Mluvili celý večer a celou noc, teď byl čas mlčet. A tak mlčeli. Mlčeli spolu, spolu tu seděli a spolu i dýchali. Muž a žena. Právě teď a právě tady. Seděli, mlčeli a začali si uvědomovat, co se až do teď dálo nevědomě. A to uvědomění, právě teď a právě tady…

Položil ji dlaň na bříško. Nic víc. Jen ji tam měl položenou. A přesto měla pocit… musela polknout a zhluboka se nadechnout. Hřála ji tam. Rozlévalo se z ní teplo do celého jejího těla. Zrychloval se jí dech. Opravdu chtěla, aby to věděl, poznal to? Docela určitě ale nechtěla, aby tu ruku dal pryč. Chtěla ji cítit. Cítit jeho. Zadívala se na obzor. Světla zas o něco přibylo, ale slunce jakoby si dávalo na čas. Ten dotek se stával intimním. Stával? Vždyť takový byl už od počátku. Jeho klidný dech na svém rameni... Jestli to slunce co nejrychleji nevyjde, co bude pak…? Nevěděla si rady. Sama se sebou. To pnutí a napětí. No taaak, uvolni se! Klid. Přivřela oči a opřela se o něj. Když to ucítil, zvedl bradu z jejího ramene aby si o něj mohla opřít i hlavu.

Od dávnověku jsou desítky způsobů, jak si muži a ženy prokazují vzájemnou náklonnost. Jsou to způsoby vědomé i nevědomé, letmé i hluboké.

Ještě víc se zaklonil a ona sklouzla tak, že se opírala zády přímo do jeho klína. A přitom… ví to? Ví že mu stojí? Že ho ona cítí, jak jí tlačí do zad? Jasně, že to ví! A nic s tím nedělá, neodtáhne se, neomluví… proč by to taky dělal, když jí to dělá tak dobře. Stejně jako když jí přejížděl konečky prstů po bradavkách. Látka trička snad jakoby ten dotek násobila…

Najednou ležela na zádech v trávě a on klečel u ní. Přeska jejího opasku jen lehounce zacinkala, když jí rozepínal. Nespěchal, nebyl důvod. Stejně tak se ale ničím nezdržoval. Postupoval metodicky když uvolnil knoflík a pak i zip. Zahákl se prsty za lem jejích džínsů a ona sama nazdvihla zadeček, aby mu pomohla zbavit ji současně i kalhotek. To byl ten poslední moment těsně před tím, než se všechna nejistota vytratila.

Nohy vzhůru a stehna daleko od sebe, ta reakce byla docela automatická, nevědomá, snad přímo instinktivní, dalo by se říci. Všechny pochyby a otázky byly pryč. Jako by to bylo to nejsamozřejmější, co se mělo teď a tady stát. I on se už stihl připravit. Když na ni opatrně dolehl a ona se zaklesla stehny kolem jeho zadku, vydralo se jí z hrdla táhlé a hluboké vzdechnutí. Byl v ní, přesně tak to mělo být. Cítila, jak se jí do podbřišku otiskuje chladivá přeska jeho pásku, ale mnohem intenzivnější pocit ji propůjčoval jeho pták až nadoraz zasunutý tak nádherně hluboko.

Nechala ho a byla mu vděčná za to, jak se o ni postaral. Metodičnost i klid mu zůstal. Stejně jako schopnost neztrácet čas zbytečnostmi. Měla přitom přivřené oči, hřála se jeho teplem a nechávala se vést rytmem jeho dechu. A tak ji to prostě a jednoduše od začátku až do konce udělal. Nádherně, skvěle…? Kdepak! O to tu nešlo. Uspokojil ji a naplnil. Docela a naprosto. Nejdřív ji a potom sebe. Právě to byl ten jediný okamžik, kdy sama převzala iniciativu a nedovolila mu vyklouznout. Bez toho aby ho cítila uvnitř sebe by to nebylo ono.

Už zas mu seděla v klíně, opřená o něj. Obrovský rudý kotouč se pomalu vynořoval nad obzor a zaléval svým světlem kraj tam dole. Pak přišel ten moment, kdy se jeho okraj odlepil od obzoru a sluneční záře se začínala stával snad až příliš intenzivní. Zvolna se zvedl, podal jí ruku a pomohl na nohy. Šli zpátky pomalu, ruku v ruce, rousali se stepní travou a slunce jim hřálo do zad. Nový den právě začal.

„Malíř den počkal na vítr co vál a Liščí kopec už líp nenamaloval je tolik krás, co nejdou obejmout zavřu oči, můžu letět, můžu plout.

A tak vítám léto, je tak blízko nás…“