Dárek

Ahoj, děti, jak se máte?

Tohle je moje první věta po příchodu domů z práce.

Co jste dnes dělali, ptám se dál a většinou se odpovědi nedočkám. Dnes se však chlubí.

Vyrábíme tatínkovi dárek.
Dívám se a žasnu. Na stole v pokoji leží vyrobené papírové
dárkové sáčky krásně pokreslené květinami. Do nich naši dva malí puberťáci koupili pro tatínka dobroty.

Nejmladší dcera krásně maluje, ona je vůbec ve více směrech šikovná. Překvapilo mě, že i svému tolik nenáviděnému bratrovi pomohla s výrobou dárkové tašky.
To je tak úžasné, jak by se tyhle dvě děti kolikrát nejraději povraždily, přesto občas sedí vedle sebe a něco spolu činí.
Jsou to v tomhle období vzácné okamžiky.

No jo, říkám si, tatínek má
narozeniny a já pro něj ještě nemám dárek.

Nebaví mě kupovat dárky jen proto,
že se musí něco dát. Chci dát hlavně tu radost, chci, aby druhý
měl radost.

Hele, lezu k němu po čtyřech,
když ulehl na letiště. Já pro tebe ještě nemám dárek.

To nevadí … říká tím svým hlasem jakoby chtěl říct, že dát mu dárek je věc úplně
zbytečná.

Napadlo mě, že bych tě pozvala na oběd do restaurace. Lehám si na bok k němu a lehce se přivinu.

Pak bych udělala pohár … večer bych tě namasírovala … a udělala ti pomyšlení.

Hmm, usměje se, to bych si nechal líbit.

I pro mě to má výhodu – nemusím se vařit s obědem.

Tisknu se k němu jak Adéla, co ještě
nevečeřela, a jsem ráda, že po mně nic nechce. Vím, že má asi hlad, ale jakmile přijde domů a lehne si, přitahuje mě jak můra světlo a chci si chvíli užít jeho blízkost.

Tak trochu se zasním. Představuji si oběd v příjemné restauraci, jenom my dva, tichá hudba, pohledy do očí, nevázaný rozhovor, vůně linoucí se z talířů.
Vzpomínám na naše první milování, na zdánlivě nesmělou otázku: Nevadilo by vám, kdybych se s vámi pomiloval?
Otázku v tom okamžiku tak zbytečnou … Těším se znovu na jeho tělo, až zvolna nasaju jeho vůni, až k němu přiložím svou tvář a špičkou jazyka namaluju podivný hieroglyf. Až se ho zvolna budu dotýkat svými prsty, masírovat jeho šíji, ramena a záda. Až své nahé tělo položím lehce na jeho a jako mazlivá
kočka se o něj otřu. Až svou tvář položím na jeho pozadí
jako na polštář, a pak ho požádám, aby se otočil, a má tvář
se na chvíli ztratí v jeho klíně. Bože, jak toužím po jeho těle! Kroužit jazykem kolem jeho bradavek a polibkovou pěšinou klesat k pobřišku a ještě níž. Na rozcestí se vydat vpravo po vnitřní straně stehýnka, pak přeskočit na druhé a zvolna stoupat zpět k granitovému skalisku ...

Přemýšlím, co na sebe. Chci se mu líbit. Podívám se do skříně své nejstarší dceři. Zkouším si krásné červenočerné batikované šaty s korálky coby ozdoby.
Sluší mi, jen o číslo větší prsa by se hodila. Prohlížím se v zrcadle skoro zálibně. Takhle bych se nechala i fotit. Koukající
ramínka z podprsenky však hatí celý dojem. Nakonec zůstávám u dlouhé sukně a hnědého tílka s většími barevnými květy.
Přidávám k nim náušnice modré květy. Trošku styl hippies. Hodí se ke mně.

Jsme domluveni, že v sobotu přijde do jedný a půjdeme na oběd. Překvapivě dodrží čas, ale ... hlad nemá. Je horko.

Co kdybychom místo na oběd šli na večeři? navrhne. Nejsem proti.

Za chvíli se přihrnou děti a chtějí
jíst. Už se těší do restaurace.

Bohužel, jdeme až na večeři, k obědu je chleba.

Totiž. Neumím si představit říct dětem – hele, jdeme s tátou do restaurace, budete doma. To nejde.
Mám ráda, když je rodina na rodinných záležitostech pohromadě.
Takže romantický oběd nebo večeře ve dvou se nikdy nekoná.

Zapomněla jsem však ještě na jednu maličkost. Syn si na sobotní večer zamluvil televizi a Harry
Pottera a to nejsou filmy na padesát minut. Bože, říkám si, to bude končit až kolem půlnoci … to oba dva dřív … usnem.

Je skoro půl jedenáctý, děti sledují napjatě telku a muž … spí.

Je po jedenácté hodině, děti stále sledují telku a já se plazím únavou.

Dárek se dnes nekoná. Až … někdy.

Někdy.

Snad najdeme klidný čas.

Nevím, kdy, ale bude. Musí.

Dárek pro něj i pro mě.