Setkávání

Vzpomínám dnes ráno na lidi, co jsem potkala, třeba jen velmi krátce, třeba si sedli vedle mě v autobuse nebo ve vlaku.

Vzpomínám na toho svědka Jehovy s černou aktovkou a lužickosrbského básníka v dlouhém kabátě. Na tu cikánku, se kterou jsem si povídala o cikánech. Na toho muže, který mi líčil okamžik vzrušení před okamžikem doteku a tázal se, zda to chci prožít. Na toho mladíka v Brně, kterého jsem žádala o pomoc s kočárkem a rozuměla mu, že „nemá ruce“ a omluvila se a rychle poprosila mladou ženu. A on mi pak v tramvaji říkal, že mi přece povídal, že má ruce a já se mu omluvila podruhé. Vystoupili jsme společně z tramvaje a šli spolu kus cesty a on se za mou dceru pomodlil. Vzpomínám na tu paní, která se ptala „proč právě já“ a já jí říkala, že já se ptám „proč to dítě“ a ona se styděla, že je tak sobecká, a já jí přesvědčovala, že sobecká vůbec není. Vzpomínám na toho patnáctiletého Davida, který mi začal říkat mámo a já se bála, abych ho nezklamala a možná se mi to nepovedlo. Vzpomínám na toho faráře, ke kterému chodili lidé pro útěchu a naději, a já si s ním povídala i o rodině a ten den přijel můj muž, se kterým jsme měli před rozvodem, a šli jsme na chvíli do kostela a ten farář najednou začal povídat o rodině a manželství a manžel se mě ptal, že to bylo asi úmyslně a já se jen pousmála. Vzpomínám na ten kopec, kde stojí rozhledna, kostel a jeden dům, co v něm bydlí (bydleli) stařík a stařenka a vzpomínám na milé povídání s nimi. Také na toho muže, který seděl na zapráží u jednoho domku blízko zříceniny hradu a vyprávěl mi pověst, ve které hlavní roli hrála láska. A když jsem šla znovu tou cestou za tři roky, zase tam seděl a povídali jsme si.

Na východním obzoru se objevují první světlé šmouhy.

Někde jsem četla, že život se dá přirovnat k jízdě vlakem. Možná mi to napsal jeden, s kterým jsme si vyměnili několik virtuálních dopisů. Náš život je cesta vlakem, sedíme v kupé, lidé nastupují do vlaku, vystupují z něj, občas někdo přisedne k nám a chvíli spolu jedeme. S někým krátce, s někým mnoho roků, s někým až na konečnou. Někdo do vlaku nastoupí a my ani nestačíme zjistit, kdo to byl.

Dnes ráno jsem toho zvláštního mužíka potkala třikrát. Vlastně není zvláštní, má jen otevřené srdce. Nejdřív si ke mně přisednul, aby se vzápětí přesunul jinam. Pak na mě po vystoupení z autobusu volal a podával mi můj ztracený šátek. O pár minut později u křižovatky mi povídal o stromech napadaných v řece a jedné slavnosti na jednom nádraží. Ještě nevím, jak s touhle ranní informací naložím.

Vzpomínám na lidi, které jsem potkala a kteří už zřejmě dávno na naše setkání zapomněli. A děkuju Vesmíru za všechna ta náhodná (několikaminutová) setkání.

A jednou možná budu vzpomínat na ty, co jsem potkala tady, kteří můj život něčím obohatili a ani o tom nevědí. A budu si říkat – jak se jim teď vede. :-)

Protože v tom "smrkovým lese" se jistě nepotkáme. Takže – mějte se prima. :-)