Jsou věci,které se nemění...

Dnes je Ludvíka... To znamená, že můj dědeček má dnes svátek. Je to už hodně dávno co zemřel, za chvíli to budou tři desítky let. Stále ho mám ale v živé paměti. Byl jsem malý kluk, když jsem k nim jezdil na prázdniny.

Dědeček žil s i babičkou na okraji naší malé republiky. Někdo tomu říká na trojmezí. Z jedné strany Česká republika, z druhé Slovenská republika a ze třetí Polsko. Jsem moc rád, že nedožil rozdělení se slováky, to by ho hluboce ranilo.. Možná jsem rád, že nedožil i revoluce...

Můj dědeček byl veselá kopa. Možná to bylo i tím, jak se k životu postavil. Byl totiž ještě mladý muž, když se mu stál úraz, při kterém přišel o nohu nad kolenem. Byla to pravá noha, což je vlastně jedno, protože přijít o nohu je pro mě nepředstavitelná věc. I když byl v invalidním důchodu, přeci jen dojížděl 30 km vlakem k nám do města, kde pracoval jako servisák v tehdy ještě státním podniku. Byla to šicí dílna na pracovní potřeby a on jim tam prováděl údržbu a servis šicích strojů.

Pamatuji si, jak jsem se jednou bavil s maminkou mé první ženy. V těch letech tam pracovala jako šička a moc ráda na mého dědečka vzpomínala. Říkala, že byl samý úsměv, ale na šicí stroje byl ras. Když se o svou šicí mašinu ženské nestaraly, dovedl je pokárat pěkně nahlas a přísně. Tehdy tam měl úctu a při svých 195 cm se tomu ani nedivím. Jeho modré oči byly vlídné, ale i přísné, knírek pod nosem měl jako dragoun od vojska. Na hlavě nosil klobouk a balil si vlastní cigarety. To byla vždycky chvíle pro mě. Pamatuju si to jako dnes. Sedl si ke stolu v kuchyni a nadzvedl ubrus i s ochranným silonovým potahem. Otevřel šuplík ve stole a tam měl svůj rauchvercajk, jak říkával. Byla to fajfka i s dusátkem a stříbrná tepaná krabička na cigarety. Balíček s tabákem a růžové cigaretové papírky značky Vážka. Vytáhl papírky a tabák. Jednou rukou vytáhl papírek a druhou rozbalil tabák Taras Bulba. Nabral ho mezi prsty a nasypal na papírek. Pak jen jednou rukou tu cigaretu ubalil. Labužnicky olízl papírek a závěrečně zatočil. Cígo bylo hotovo... Tehdy byl pro mě mistr světa a vlastně pořád je, protože v prstech jsem za svůj život ubalil jen jedno jediné kouřitelné cígo a to ještě oběma rukama.

Fajfku kouříval dědeček jen venku. Venku před domem na lavičce, kde seděl pod starou jabloní. Seděl tam spokojeně s narovnanou protézou a špacírštokem vedle sebe. Popíjel svého turka z plechového hrnku a bafal fajfku. Hrnek byl starý a plechový, oklepaný, ale krásný. Tehdy jsem se ho ptal, proč pije to své kafe z toho starého a škaredého hrnku, když mu babička koupila krásný a porcelánový. Tehdy mě pohladil po vlasech a řekl...

"Víš chlapče, jsou věci, které se nemění. To kafe mi nejvíc chutná právě z toho hrnku. Mám ho celý život a přežili jsme spolu celou válku. Dostal jsem ho od svého táty, když jsem byl jen o kousek starší než ty... Tohle babička prostě nikdy nepochopí..." Vydatně si potáhl z fajfky a zakoukal se do koruny stromu. Tehdy jsem ho podezříval, že byl vlastně rád, že mu babička zakázala kouřit tu fajfku doma. Jen na cigarety to tehdy uhrál, za což jsem ho obdivoval...

Dědeček byl vášnivý karetní hráč a mariášový virtuóz... To byl taky důvod, proč u babičky bylo téma karty tabu. I Černý Petr byl zakázán hrát v dohledu dědečka. Proto se dědeček čas od času nenápadně zdekoval do hospody. Kolikrát mu babička, když šla někam do obchodu, nebo do města, schovávala špacírštok, aby neodešel. Dědeček už měl její schovky, ale zmáknuté a pokaždé ji našel, nebo v rámci bojovky jsme mu ji našli i my jeho vnuci. Našli jsme mu ji rádi, protože nás vzal sebou na žvýkačku Perdo, nanuka Ledňáčka,nebo na žlutou sodovku. Dali jsme mu jeho špacírštok, děda si narazil na hlavu klobouk a vyrazili jsme. V hospodě ho vždycky radostně zdravili a na to srdečné "Buď zdráv Ludvíku..." nikdy nezapomenu. Nebylo to proto, že byl opilec, ale uměl lidi pobavit a rozesmát. Já seděl venku na schodech hospody a poslouchal historky, kterým jsem tehdy nerozuměl a z hospody se ozýval veselý smích. Babička mě tehdy vždycky prosila, ať na něj dám pozor. Když to trošku přehnal, nebo se mu dařilo v kartách, musel jsem pro něj do hospody a trochu mu pomáhat v chůzi. To se na něj babička zlobila a naoko mu nadávala. Stejně jsme ale všichni věděli, že ho má moc ráda a je to vlastně proto, že se o něj bála. Druhý den, když dědeček vstanul a dostal své kafe, měl ho za trest bez cukru. Babička cukr schovala, aby si ho nemohl osladit. Jenže my opět věděli kde a tak jsme mu mockrát ten cukr sehnali. Pamatuju si, jak ho babička peskovala a dědeček jí vždycky zarazil...

"Ale babičko... Dnes neúřaduju. Dnes není úřední den. Přijď si stěžovat ve středu..." řekl jí tím nejvlídnějším hlasem jakým dovedl. Babička se začala smát, věděla že jí to řekne. Říkal jí to celý život a ona stejně k němu přišla a láskyplně ho plácla utěrkou. On ji obejmul kolem pasu a pošimral jí knírem na tváři... Byli spolu celý život...

Když dědeček zemřel, jeho rakev táhlo dvojspřeží černých koní, které muselo přijet ze Slovenska z velké dálky. Babička si tehdy na tom dala hodně záležet, jako poslední vzdaní úcty mému dědečkovi... Měl krásný pohřeb, kostel byl plný lidí, že lavice nestačily a lidé museli i stát. Tehdy jsem poprvé viděl svého tátu plakat. Viděl jsem ho plakat třikrát za svůj dosavadní život. Tehdy to bylo poprvé... Byl to smutný den...

Tu fajfku má můj táta pořád ve vitrínce, pokaždé co jdu kolem ní na návštěvě, ji pohladím zrakem. Dokonce i před několika lety, když táta maloval a já mu pomáhal s nábytkem, jsem za skříní u zdi objevil ten dědečkův špacírštok... Tepaná stříbrná krabička na cigarety a plechový oklepaný hrnek je s dědečkem v rakvi. Babička mu to tam dala tehdy v kostele po mši. Tehdy mi to přišlo krabičky hrozně líto, byla moc krásná, ale jsem moc rád, že jí má i s plechovým hrnkem dědeček u sebe...

Tak dnes máš svátek dědečku... Všechno nej... Už Tě nic nebolí a je Ti krásně... Jo, dědečku... Pozdrav babičku... Moc mi oba chybíte...

Fred