Lidé jsou i ...

Dokaž mi svou věrnost – snad jen hlupák tuhle větu vysloví.

Hodněkrát jsem slyšela říci: Budu ti pořád věrná. Nevím, nezkoumala jsem pak, zda věta se stala pravdivým výrokem. Ta moje zněla: Chci ti být stále věrná. Asi matematika mě naučila jisté přesnosti. Člověk přece nikdy neví, co se stane, ale přeje si, aby vše bylo ideálně nejlepší. Mé sny a ideály už jsou dávno v háji. :-)

Věrnost je pro mě samozřejmostí. Nikdy svého partnera nepodezírám. Přesto jsem si vědoma, že nevěra může vstoupit do každého vztahu. Snad v tu chvíli budu mít v sobě dost sil říct: Užil sis to? To je prima.

Nevěra bolí. Někdy ukrutně. A věrnost – není vlastností zcela přirozenou. Je především součástí seznamu morálky. Má jedno velké plus, a to ochranu před jistými chorobami. A z biologického hlediska – jak jsem četla - výhoda věrnosti tkví v tom, že stabilní pár vytvoří dobré podmínky pro svou reprodukci a péče o lidské mládě je náročná časově i zdrojově. Jinak je prý k ničemu, v tom lidském životě. Zato důvodů pro nevěru je víc než habaděj. Nemíním hájit nevěru, vím, jak bolí, ale zároveň jí i rozumím.

V ruce jsem měla ten dopis ... snad od kamaráda a zvědavost mě přemohla ... už první slova mi napověděla, že od kamaráda není ... od té doby vím, že cizí dopisy se nečtou. Večer stál v úzké uličce mezi kuchyňskou linkou a zdí ... ty máš ženskou ... rozpačitý výraz s nezakrytým úsměvem ... nevěděl, co dělat rukama, tak do nich vzal utěrku a začal utírat nádobí ... nemám ...

Dnes se tomu směju, ale myslím, že i tehdy jsem se úsměvu neubránila :-) Situace, jak z českého filmu.

Četla jsem v tý době knihy od dr. Plzáka, který pravil: Nevěra je jako červený praporek, který hlásá, že ve vztahu není něco v pořádku. Máte pravdu, pane doktore. Dokonce se divím, že můj exmanžel mi vydržel být věrný tak dlouho. Má můj obdiv. Jiný chlap by to nevydržel. Vím to. Navrhla jsem mu také volný vztah ... nevzal to.

Seděli jsme tehdy proti sobě v kuchyni a já věděla, že to musím říct...

Jsem těhotná.

S kým to máš.

S ...

Tak je to vyřešený.

Krátký dialog.

Pak jsme jeli spolu autobusem, vzadu na pětce, hrál na kytaru a chtěl, abych zpívala ... nějak mi nebylo do zpěvu.

Ještě jsme stihli v létě poslední společnou dovolenou. Pamatuju si dobře ten okamžik, jak mi projela ostrá bolest podbřiškem. O dva týdny později jsem doktorovi v nemocnici nevěřila, že ten život ve mně už nedýchá. Druhý den ... nová doktorka ... nová naděje ... potvrzená stejná zpráva ... revize.

Slyšel mě přes dveře do kuchyně. Přišel a ptal se, proč bulím. To se tě netýká. Vydoloval to ze mně a pak jen odešel. Netýkalo se ho to. Kolikrát jsem si říkala, že jsem to těhotenství klidně mohla zatajit, nikdo by se nic nedověděl ...

Přes to všechno, co bylo mezi námi, i přes tu nenávist, co už dávno vyprchala, je to dnes (asi přirozeně) v pohodě. Povídáme si spolu, smějeme se spolu, dáme si pusu, obejmeme se. Před nějakým rokem se mě sestra ptala, jestli bych se k němu vrátila. Myslím, že ne. Rozumíme si a snad se k sobě i hodíme, ale na společný život to nestačí.

Už v prvním roce společného soužití jsem pochybovala o svém rozhodnutí. Měla jsem ještě na výběr. Pak už jsem musela zůstat.

Řval jako pominutý. Míchala jsem na plotně kolínka s gulášem, cítila jsem, že se musím najíst, blížila se "hypoglykemie". Předváděl dokonalu reakci. Přišel až ke mně a pěstí praštil do dveří za mnou. Mráz mi projel po zádech. No nazdar. Další rána na dveře z druhé strany. Jestli dá ještě třetí ... a trefí se ... přežiju to? Prolítlo mi hlavou. Mělo vážně nějaký smysl být dvanáct roků věrná a vzdát se všeho, co jsem měla ráda, zavřít se do domu jen aby neměl zrníčko podezření? Jedna zpráva, která vyvolala pochybnou jistotu... Teď mi je všechno jasný ... proč jsi byla tehdy rozcucaná v práci ... a proč se (jindy) tak češeš ... a proč ... jen v duchu kroutím hlavou. Snažím se moc nevysvětlovat, jsem jen nejnutněji stručná a kupodivu klidná. Žádná bouře netrvá věčně. Další běžný den ... oběd ... večer mu vyplňuju daňový přiznání ... dá mi k čaji opatky, abych prý měla sílu. Jakoby normál, ale vím, že není ... ještě se to vrátí. Jen znovu sázím na inteligenci.

Jak jste to řekl, pane Freude? Nikdo není pánem ve vlastním domě. Z jedné strany na nás útočí naše pudy a touhy, z druhé strany morálka a z té poslední realita a její požadavky. A my – prohráváme. Jen někdy naše Já zvítězí, a pak nás druzí odsoudí. Paradox. Nesoudím a neodsuzuju. Například tu ženu, které v jedné místnosti leží těžce nemocný manžel a v té druhé ... její Já zvítězilo. Jednoduše jí tu výhru přeju. Má na ni právo. Život není jenom cestou ke smrti.