navždy

Moc
přemýšlíš, řekl mi kdysi jeden muž. Poslal mi fotku, asi věděl, že na mě
zapůsobí. Podobal se jednomu slavnému herci, po němž jistě mnoho žen šílí pro
jeho úžasnou figuru. Na šedesát rozhodně nevypadal.

Na chvíli mě
potěšilo, že si vybral mě. Řekl mi pak sbohem, chtěl jít za svým cílem a já byla
moc daleko. Vzpomenu si, občas. Věřím, že ke svému cíli došel a přeji mu
to.

Vzpomenu,
neumím zapomínat. Zapomínat na ty, co se mě nějak dotknou.

Na mnohé
působím – namyšleně. I když – myslí si to do té chvíle než mě dobře
poznají.

Stavím mezi
sebe a ostatní jakousi stěnu a málokoho za ni pustím. Málokoho nechám přijít až
úplně k sobě a nebo ještě blíž. Protože vím, že když toho člověka nechám mne
dotknout, že ten dotyk budu mít v sobě hodně dlouho a možná až
napořád.

Neumím
zapomínat.

Nerada hýřím
slovy. Neboť slova, stejně jako vypuštěný šíp (děkuji pane Vančuro) se vzít zpět
nedají.

A stejně tak
je to i s větou Mám tě rád.

Když mi ji
někdo řekne, beru ji s určitou rezervou. Velkou a širokou jako brázda, do které
ta tři slůvka mohou snadno zapadnout. I když třeba s ozvěnou.

Je hezké
slyšet Mám tě rád, je to milé a hřejivé, avšak – musím mít jakousi
jistotu, vnitřní přesvědčení, že ten člověk, který to říká, opravdu ví, co říká
a co za tím stojí. Že to není jen nějaké chvilkové mámení, pobláznění mysli,
ztřeštěná touha či náhlá prchavá vášeň, vzplanutí, které první kapka
uhasí.

K uvěření či
jistotě nestačí tu větičku říci stokrát nebo tisíckrát. Nestačí ji vnímat jen
jedním nebo dvěma smysli.

Kolikrát jsem
psala dopis a tu větu měla v hlavě. Ale když jsem měla prsty nad klávesnicí nebo
se pero lehce dotýkalo papíru, ruka se zastavila a hlavou proběhl otazník (jako
blesk cumulonimbem) - jsi si jistá?

A tak, když
tu větu říkám nebo píšu, myslím ji z celého srdce a vím, že to tak bude –
napořád. A s klidem můžu říct, že zatím to tak vždy bylo.

A proto věřím
člověku, který mi řekl: Jsem tu pro tebe.

Je to totiž
stejně vzácná věta, věta, kterou vám v životě moc lidí nepoví.

A protože
vím, že je vzácná, nesápu se po ní a hltavě nenatahuji svou ruku. Vlastně ji
nenatahuji vůbec. Jen jsem moc ráda, že je a že je pro mě.

A kdy tu svou
ruku natáhnu?

Nepřemýšlím
nad tím, jestli on pro mě bude dost dobrý, ale jestli i já - pro něj.