Stará rána od Arrasu

Je málo knih,
které jsem přečetla. Možná i jedna ruka by stačila k jejich sečtení. Možná dvě a
nemusely by mít všechny prsty.

Ten deficit už
nedoženu.

Tuto knihu jsem
držela v rukách někdy před třiceti roky. Zaujala mě. Snad hlavním hrdinou, jeho
slovy, verši, jeho láskou a odvahou.

Přišel po
setmění se stisknutými rty a na otázku, co se stalo, odpověděl: To nic, to
je jen stará rána od Arrasu. Občas se ozve a vždycky nevhod.

Ne, neptejte se,
tu pravou odpověď se nedovíte.

Psala jsem
kdysi pohled – o tom, jak je svět krásný, o radosti, štěstí a dni plném úsměvu.
A v sobě měla jedinou starost … aby slova nerozmazaly padající slzy. Proč psát o
nich, o slzách. Pošťák přinese psaní až za pár dnů a vše bude jiné než
v okamžiku psaní. Proč tvořit další smutný okamžik.

Psaní je
jednoduché. Pohledy do očí a ozvučená slova těžší. Snad proto se setkání
vyhýbám. A když k němu dojde a mě náhlé myšlenky a city zradí, odpovím tou
jedinou výmluvou, kterou je možné použít vždy a odůvodnit tak výraz ve tváři. A
hlavou mi souběžně zvolna plynou slova Cyrana de Bergerac To nic, to je jen
stará rána od Arrasu …