Nenechat se příště naštvat

Tak si tak u toho mého sovičkového hrnku s kávou přemýšlím o tom, proč jsem se včera jednim komentářem nechala vytočit tak, že jsem ukázala své největší slabiny. A přitom to byl komentář od člověka, který mi dělal společnost, který mě dřív držel nad vodou. Od člověka, který mi býval blízký, který věděl skoro vše. Který byl drive mou nadějí.
Do našeho setkání.
Po něm se to změnilo.
Asi jsem byla povrchní, ale i k zamilovaní se je potřeba nějaké té "krásy". Dávám to slovo záměrně do uvozovek, protože krásný byl, uvnitř. Jenže... a já byla poté upřímná, nedávala jsem planou naději, věděl, jak to vnímám a vidím. Jen, i ten krátký okamžik setkání stačil k tomu, aby se zamiloval. Odmlčeli jsme se.
Ale i přes to jsem věděla, že mě tu sleduje. Ještě aby ne, přes 250 zobrazení mého profilu během půl roku - tak si říkám, není to dost?
A ten včerejší komentář mě naštval.
Protože jsem z něj cítila zlobu, frustraci, nespokojenost, výsměch... A já vím, že to od něj bylo přes čáru, bylo to nefér. Protože já k němu fér bývala.
A tak jsem vybouchla.
A ukázala své slabé místo.

Ale s tím je konec. Protože navzdory všemu... ja nejsem slabá...
Jsem silná...

A proto je ten dotyčný prvním člověkem v mé ignoraci.

A už tam zůstane.