Řeka pojme víru i stesk

Řeka pojme všechno.
Lásku i žal. Někdy i ty žalující a milující.
Pojme všechno. Vydá to někdy? To je jedno...

Stáli tam na mostě, ona a on a možná i jemu. Prsty propletené, v prstech klíček, na mříži zámeček. Vroucí pohled do ještě hlubších očí nad chladnou hlubinou.
A kolem chodili lidi a nikdo jim nerozumí.
A oni drží svůj klíček a za chvíli odhodí do vln svoje pochyby a nejistoty, zpečetí svůj slib. Navždy, možná i na rok, na dva...
Dívají se na kolemjdoucí, kteří nemají klíčky, naděje, spiklenecky nablblý úsměv na rtech. Jsou pro ně jako zoombíci, jako nemrtví, kteří bloumají bezcílně světem a nemají tuhle jiskru lásky a spikleneckého tajemství.
To dívče se trochu vymykalo z ostatního procházejícího davu.
Měla rozcuchané vlasy, prázdné oči, rozplakanou řasenku a obojek.
Když se zastavila nad zábradlím kousek od nich, sesedli ze zídky. Co kdyby chtěla přelézt a...
Ta chvíli hleděla do vln... pak si sáhla pod ucho, rozepla obojek a s rozmachem jej vyhodila daleko nad řeku. Jako nevěsta kytici, jako partyzán granát, jako když jediný spravedlivý váhavě mrští kamenem, protože přeci jen, co kdyby.
Chvíli váhala, možná chtěla do vln ještě plivnout, ale jakoby jí bránila ta prastará magie, která brání holčičkám pohlédnout na chlapečky střízlivýma očima a vyrazit s námi objektivně dveře.
Povzdechla si a dlouze se zadívala na dvojici u zídky.
Navzájem se ale na sebe dívali stále jako na ty zoombíky, na vyslance jiných světů, ne cizince jiné víry.
Dvojice se políbila... políbili i klíček a vhodili jej do vln.
Dívka pokývala hlavou, sáhla ještě jednou na krk a ze záňadří vyručkovala náhrdelník. Na řetízku malý zámeček. Zahleděla se na něj... na dvojici... na řeku... škubla a mrštila před sebe. Zavrtěla svěšenou hlavou a odcházela.
"Hodně štěstí!" zašeptala se sevřeným hrdlem, když dvojici míjela.
"...i tobě..." nejistě odvětila dívčina, ale pointu známe jenom my.

A řeka převalovala v hlavě ta tajemství. Bylo jí to celkem fuk, vždyť už převalovala tolik věcí...
...a mně to taky houpe hlavou -- kolik hlubokých lidských osudů každou vteřinu potkávám, ale přitom nenahlédnu ani na okraj nepatrného zlomku z nich.
Támhle u stolu přeci může sedět holka, která utekla sadistovi ze sklepa a já řeším, jestli mám navečer koupený brambory.
Znát tak jejich osudy a příběhy... a dokázal bych pak ještě usnout?