Dvě uličky

Dvě uličky v jednom městě.
Obě vedou z náměstí jako paprsky slunce.
Jejich patrové renesanční domy se pyšní novými barevnými kabáty.

Z té vpravo se ozývá hudba a smích. Potulní kejklíři vzali do svých rukou hudební nástroje a začali hrát a zpívat. Malá dívka s douhými havraními vlasy v červené sukni tančí a zve kolemjdoucí k tanci. Lidé se zastavují, poslouchají, dívají se, někteří zpívají, tančí a všichni se usmívají. Všichni. Všichni jsou přivábeni do této uličky plné veselí a smíchu.

Ulička vlevo je téměř prázdná. Téměř. Jen na schodech gotického kostela sedí jeden muž. Hledí na dlažební kostky, které jako mozaika vytvářejí různé obrazy. Možná ty obrazy jsou otisky vzpomínek. Vzpomínek života, života lidí, kteří tudy kdysi prošli.
Nikdo muži nepohlédne do tváře, tím spíš ještě méně do srdce.
Možná se nikomu nechce hledět do srdce tomu, kdo mlčí. Kdo se zdá podivným, samotářským. Kdo se jen usměje, když projdete kolem, avšak nezpívá nahlas a netančí.
Kdo se vedle vás posadí a bude s vámi mlčet nebo vás poslouchat.

Do které uličky vstoupíte?