Na konci cesty...

Stála tam sama, na konci cesty. Ani lehký vánek se jí neopíral do tváří. Sněhové vločky padaly svisle dolů k zemi, jedna přes druhou. Zavřela oči a nastavila tvář nebi. Zastudilo to, pak zase a znova. Při každém dopadnutí vločky na její tvář. Z vloček se staly dobné kapky, tály při krátkém kontaktů s její kůží. Nevnímala nic, vypnula myšlenky a užívala si okamžik. Nepostřehla ani, když došel až k ní. "Ty pláčeš, rusalko?" ptal se jí trochu polekaně a utíral jí ty drobné kapky z líček. Trhla s sebou, to jak se vrátila do reality. "Ne, to jsou jen vločky,"odpověděla mu s úsměvem, který jí okamžitě vrátil. "Máš jich plné vlasy." a opatrně ji stáhl stuhu z culíku. "Takhle ti to sluší nejvíc" políbil jí. Její dlouhé tmavé vlasy byly během chvilky plné těch třpitivých hvězdiček. Chytil ji za ruku a šli dál. Dál tam, kde už nevedla cesta, kde bylo jen ticho a sníh jim začal křupat pod nohama.

https://www.youtube.com/watch?v=sKN4vVxmMp4