Touha

Seděli vedle sebe na gauči, on hladil její bříško. Devět měsíců narůstala jejich radost a brzy se setkají. Ještě víc se budou moci dotýkat a jejich radost se znásobí.

Moc si přál mít kluka jako prvorozeného, snad jako každý muž chtěl mít svého následovníka.

***

Přišel za nimi do nemocničního pokoje s kyticí kopretin. Vložil je do prázdné sklenice od kompotu, umyl si ruce a vzal něžně do náruče to malé klubíčko štěstí, kterému dali jméno Anežka.

***

Seděli spolu v obýváku na gauči, malá Anežka, které byl rok a kousek, se houpala tatínkovi na klíně. Svou malou ručkou hladila maminčino bříško. Spinká tam miminko, věděla a těšila se na něj.

Kde je maminka? Ptala se jedno ráno.
Pojď, natrháme ji kopretiny, usmál se tatínek.
V noci maminku odvezla sanita do porodnice, kde se narodila Eliška.

Moc si přál kluka, ale miloval svoje dvě princezny víc než svůj život.

***

Seděli na zahradní houpačce ve stínu staré jabloně a děvčátka si hrála písku. Tříletá Anežka a dvouletá Eliška zpívali písničku v rytmu bušící lopatičky na kyblík a varovaly bábovičku, aby se povedla, jinak bude bita jako žito.

Za chvíli přijela sanita a odvezla jejich maminku do porodnice.

Věřil, že tentokrát to vyjde.

Přesto s radostí nesl své ženě kytici kopretin a těšil se, až obě uvidí a sevře je v objetí. Malá Michalka spokojeně usnula klidným spánkem v bezpečí jeho náruče.

***

Díval se na své princezny, jak tančí na zahradě.
Jejich maminku odvezli včera večer.

Ultrazvuk napověděl, že by to mohl být kluk, ale …

Natrháme kopretiny pro maminku, volala Anežka na své mladší sestřičky.
Přiběhly k němu všechny tři a každá držela ve svých malých ručkách kytici kopretin.
To je pro maminku, křičely všechny najednou.
Kdy jí je doneseme? Ptala se Eliška.
Plo mámu, žvatlala Michalka a natahovala svou ručku, aby se snad na její kytici nezapomnělo.

Objal všechny tři najednou a do očí se mu nahrnula slaná voda.
Jak jim to jen řekne.
Přitiskl je k sobě ještě víc.
Moje princezny.

Jak jim řekne, že tyhle kytičky pošlou své mamince … do nebe.