Čas zkřížených mečů

Je to už 10 dní, co opět svádím lité boje s démonem závislosti. Je to, už možná více jak 10 let, co jsem s konečnou platností definitivně porazil jiného zloducha. Vítězství, to nebyla vůbec snadná a vždy měla společnou tu nejmocnější zbraň a to, naprosto pevnou vůli. Ale protože, člověk prochází různými vývojovými etapami, nechává se často ukonejšit zdánlivým klidovým stavem a nenápadně nad ní, ztrácí kontrolu. Jenže, pak se přihodí nenadálá událost a zvony v těle, doslova bijí na poplach.

O tom, že mě ,,do kolen,, dostali jisté zdravotní obtíže, jsem se již patrně lehce zmínil a pravděpodobně k tomu ještě něco později napíšu. Avšak obecně vzato, jednalo se o žlučníkovou revoluci, na kterou se sice neumírá, ale bolestí dozajista trpí. Nicméně, byl to taktéž spouštěč k tomu, abych se tváří v tvář postavil samotnému kuřáckému ďáblovi. Ale, aby jste správně pochopili, musím to vysvětlit, trochu podrobněji.

Zhruba od patnácti, kouřím denně, cca jednu krabku. Z frajeřinky tenkrát, se pomalu vyklubala závislost. Do mých 34 let, šlo povětšinou o light cigarety, po té, seč jen na šest let a druhý pokus, jsem dokázal odnaučit tohoto zlozvyku nejen sebe, ale i svou tehdejší přítelkyni. Ta sama, se již předtím, pokoušela přestat pomocí různých vymožeností, jako jsou např. protikuřácké náplasti, žvýkačky, prášky, spreje apod. I já, jsem měl své fígle a to takové, že jsem přešel na cigaretové doutníčky, elektronické cigarety nebo fajfky, v domnění, že možná vykouřím i utratím méně. Ale čas, a skříň plná obalů, jasně vždy opět ukázal, jaký to byl omyl. Po mém 40 roce a šestileté zdravotní přestávce, přišel krach, jak na burze. Musím přiznat, že se sešlo několik zdrcujících osobních událostí, kdy jsem prostě a jednoduše, opět podlehl tomuto nešvaru. A tentokrát, jako bych se chtěl vyloženě prokouřit, až do samotného pekla. Rozjel jsem to, jak já říkám, rovnou v těch pohřebních, černých a nejtěžších, co se na trhu kdy nabízeli, včetně silných doutníků a tabáku do lulek. Kouřil jsem hned po ránu, ještě před kávou i při ní i po ní, kouřil jsem v autě zvesela jednu za druhou, kouřil jsem doma neřízeně po celém baráku, kouřil jsem, jak ďas při psaní mých blogů. Asi by nikdo neřekl, že je to tak hrozné, protože, když bylo třeba u schůzky s dámou, vydržel jsem i 2-3 hoďky bez. Reálné důkazy, jako záclony, co stojí v pozoru nebo potřeba nové malby v celém domě, či notně zakouřený prostor v kabině vozu, naznačují alarmující vážnost celé věci. Ovšem tou nejdůležitější otázkou v této sebevražedné pětileté misi, je to, jak se na to tváří mé vlastní plíce. Dle nedávno provedených rentgenů, to vypadá, ještě na poslední šanci. I přesto, že jsem někde životní cestou, poztrácel hodně důvodů, proč se ještě o ten lepší sen prát, chopím se jí a nevzdám se, jen tak.

A proto, je to už 10 dní, co držím pozice a v hubě, jsem neměl jediné retko. Nechlubím se Vám a vím, že bych mohl, každý den podlehnout, ale raduji se, že odolávám těžkému pokušení. Bude to znít, naprosto neuvěřitelně, ale svou vůli naschvál provokuji nebo upevňuji, už jen tím, že tu před sebou mám 1,5 krabičky a pět zapalovačů k okamžitému použití. Cítím tu vůni, mohu se jen natáhnout pro popelník, zapálit a bezprostředně vychutnávat. Nevím, co se to se mnou děje, ale vím, že mě to zatím baví a rozhodně nemám v úmyslu přestat...

https://www.youtube.com/watch?v=_Jtpf8N5IDE&nohtml5=False