Ano. Jsem.
Jsem jen Vaše. Vaše čubka,Vaše děvka, Vaše potěšení.
A nechci být nikoho jiného.
Chci klečet se zavázanýma očima a spoutanýma rukama před Vámi a cítit blízko Vaši vůni. Otevřít lačně ústa jak ptačí mládě v očekávání.
Chybila jsem.
Máte právo se zobit a křičet: Jsi jenom má čubka!!!
Prosím, potrestejte mě, můj Pane.
Však jakým trestem? Výprask, ponížení, pomočení ... To by přece nebyl trest.
***
"Bolí to moc ... ale pořád si tě vážím." Řekl mi.
Ta slova se citelně zabodávají do subinčiny duše.
Může snad být větší trest?