Úsměv můžu ještě dát ...

Jezdím každý měsíc do vzáleného města se synem k "lékaři" na cvičení. Den předem se telefonem ptám, zda následující den můžeme přijet. Telefon zvedne "sestra" a z jejího hovoru, z jejího pohledu ke mně proudí vlna podivné nevole. Vždy působí dojmem neskutečného obtěžování. Nedokážu si ji vybavit s úsměvem na tváři, snad jsem ji ani nikdy neviděla se pousmát. Třeba má důvod se nesmát, copak já vím.

---

Syn vyjde po cvičení z místnosti a říká: Oči mám dobrý, už sem nemusíme jezdit.

To se mi nezdá, chci se zeptat.

V místnosti přede mnou stojí mladý pár s malou dcerkou a domlouvají vyšetření. Všichni se tváří, že je to děsně obtěžuje, vrásek víc než při alpinském vrásnění, že je snad nemožné se domluvit, najít čas a ach bože ten život je nemožný a těžký. Když se konečně domluví na čase, přistoupím k té neusmívající se ženě já. S úsměvem, jak jinak.

S úsměvem jde přece všechno líp. Úsměv zvedá zátarasy cest k lidem, úsměv otvírá brány do lidského nitra. Úsměv rozzáří den jako slunce, co právě vykouklo z mraků.

Mluví se mnou najednou docela mile, osloví mě i jménem (které nemám:) a ... ne, určitě se mi to nezdálo, na čele se jí rozjasnilo.

---

Letošní rok je nějaký podivný. Je v něm mnoho změn a mnoho konců. Mnoho "posledních".

Mám v sobě bolest. Velkou. Od půlky srpna zaplavuje moje srdce, stoupá jak řeka při povodních a po třech měsících snad dosahuje své kulminace. Tři měsíce bulím každý den a slzy během dne přicházejí mnohokrát.

Slzy čistí duši. Slzy odplavují bolest. Slz je pořád víc a víc a bolest ne a ne odplout.

Přesto ... to jde. Jako kdybych v sobě otevřela šuplík a z něj vylétl úsměv. Třeba pro tu paní s vráskou na čele. Pro řidiče autobusu. Pro toho pána z Podluží, co jsme si kdysi povídali o vrabcích a hrdličkách. Pro tu unavenou pokladní v supermaketu.

Ani nevím, kde se ty úsměvy v člověku berou. Ale mám je. I když se pár minut na to se zase spustí slanej déšť. Jsou ve mně a můžu je dát.