Prokrastinace

Napsala bych lenost, ale prokrastinace zní vznešeneji. Touhle nemocí trpím už léta. Vše odkládám dokud to nehoří. Nejen proto, že se mi prostě nechce, ale taky mám zkušenost, že pod tlakem podávám nejlepší výkony. Co se týká běžných věcí, o nic nejde. Na úřadech jsou pořád, prádlo se nezkazí než ho vyžehlím a nádobí taky počká, takže žádný stres. Jenže já už jsem líná chodit i na rande. Představa, že budu sedět v kavárně, a z nudy poslouchat rozhovor u vedlejšího stolu, nebo přemýšlet co uvařím, mě vždy přiměje zvolit jiný druh zábavy. Kamarádka mi rádi, ať jim řeknu hned po pár minutách, že to není ono a odejdu. To bych sice mohla, ale protože bydlím na malém městě, tak si schůzku dávám vždy mimo, a když vezmu čas strávený cestou tam a zpátky, k tomu něco na přípravu (měla bych dělat trochu dojem), tak je mi toho promrhaného času líto, když už tak ho mám málo. Jenže když se neseznámím tak si nezašukám, a tak mě napadlo, že začnu chodit na ty šukací rande. Jenže ani tam není jistý výsledek, takže jediný rozdíl by byl v tom, že ten čas by byl promrdaný. A jelikož nepředpokládám, že mě někdy ta prokrastinace pustí, tak mi nezbývá než čekat, až mě někdo uchvátí natolik, že se na to rande budu těšit. Do té doby si budu muset vystačit se šuplíkem poslední záchrany a svým oblíbeným porno serverem.