Jak přešít princezně klitoris?

Víte, co mají společné císař Napoleon, Sigmund Freud a nacisté? Vedle komplexu velikášství a toho, že byli vládci ve svých říších, taky vztah k jedné nevinné, na jedné straně frigidní, na druhé ovšem velice chlípné princezně, která byla za svým sexuálním štěstím ochotna podstoupit mnohem strastiplnější cestu než Popelka, Zlatovláska a Sněhurka dohromady. Tohle je sice téměř neuvěřitelný, ovšem zcela skutečný příběh tragické, ale v jiném smyslu šťastné cesty ženy za vaginálním orgasmem, nenechte se zmást jeho pohádkovou formou.

Už se vám, dámy, určitě někdy stalo, že vám knoflík na vaší halence připadal našitý poněkud křivě. "Jak to mohou takhle zpackat, Bangladéšané nebo Číňané, co to vyrábějí", říkáte jsi, když berete do ruky jehlu, abyste jej přešila. Ale asi vás nikdy nenapadlo brát si nůžky, jehlu a nit, když jste si sáhla mezi nohy a dostala pocit, že tam něco není na svém místě... No, jak už všichni z vánočních pohádek víme, princezny žijí v trochu jiném světě a rády mění i to, před čím se běžní lidé odevzdávají fatalismu. Tak se, milé Amatérky a milí Amatéři, posaďte a přečtěte si skutečnou pohádku o jedné malé neposedné princezně, která nedokázala udržet své zvědavé pracky pryč od svého vznešeného šlechtického lůna.

Čili byla jednou jedna princezna. Tahle ovšem nebyla ledajaká princezna, žijící ve své obří zlaté kleci a snící o svém krásném princi, který ji zachrání. Ta naše byla moderní, emancipovaná princezna, co ráda studovala psychoanalýzu, byla v jejím duchu tak trochu posedlá svojí monarchistickou vagínou a byla vše, jen ne odevzdaná svému smutnému osudu. Jmenovala se Marie Bonaparte a, zodpovídajíc první otázku tohohle blogu, byla pra-praneteří císaře Napoleona a studentkou Sigmunda Freuda, kterého do veliké míry vlastním přičiněním zachránila před nacisty. A v tomhle historickém dramatu sehrál velikou roli její malý knoflíček slasti...

Jelikož vím, že vy jste velice chytří a sečtělí, nemusím se ptát, jestli jste četli můj historický blog o vaginálním orgasmu (https://www.amateri.com/cs/blog/37259). Dozvěděli jste se v něm, že Mariina "mužsko-šovinistická doba" považovala za orgasmus jen jeho vaginální podobu. Princezna byla taky tak sečtělá jako vy, ale na rozdíl od vás a pro její obrovskou smůlu nemohla číst poučné blogy Empatického právníka, ale jen knížky Sigmunda Freuda. A v nich si přečetla, že jestli nechce být jen taková malá, nedospělá princezna, ale veliká, vyzrálá královna, jestli nechce zůstat jen děvčetem, ale stát se opravdovou ženou, musí dosahovat vaginální orgasmy.

Naše, někdy tak veselá a prostopášná princezna, upadla do hlubokého smutku. Celým královstvím se roznášel její hlasitý, zoufalý pláč, sluhové nestačili vylévat vedry slz, kterými byla zatopena její královská komnata a celá říše upadla do hlubokého zármutku. Její trubadúři roznesli do světa zprávu, že kdo naší princezně opět navrátí radost a udělá vaginální orgasmus, dostane její ruku a půlku království. Z celé země se scházeli poddaní i šlechtici, kteří oprášili své nepoužívané náčiní, aby zkusili osvobodit princeznu od její kletby. Tady vyvrátím jednu nesprávnou zažitou představu o princeznách, které máte z pohádek. Tyhle pokusy o osvobození z její kletby probíhaly už v době, kdy byla vdaná za řecko-dánského prince Jiřího, který jí ovšem nedokázal vyléčit. Neprotestoval tak proti pokusům jiných rytířů, například i svého vlastního strýce Valdemara, se kterým navíc sám rád trávil prostopášné intimní chvíle. Pokusy strýce, kterým byl navíc Jiří sám přítomen, ovšem také nevedly k odkletí princezny. Jelikož jen co je v rodině se počítá, byl k téhle tajemné záhadě přizván i syn strýce Valdemara, princ Aage. Jako nejstarší potomek byl velice chrabrým rytířem s nespočet vydobytými trofejemi na svém štítu. Ovšem ani celé téhle záchranné rodinné sešlosti se nepodařilo princeznu odklít.

Je možné, že před hradbami stál ten neznámý Honza, tělesnými statky sice chudobný, ovšem svým náčiním neobvykle obdařený a duchem velice pronikavý, takovým tím prostým, sedláckým způsobem, který je nutný na prolomený zakletí. Zatímco ovšem ve vánočních pohádkách se prostý Honza nějak dostane přímo před krále, aby si s ním popovídal hezky z očí do očí, ten náš asi nebyl natolik soucitný s utrpením své princezny, aby jej přizval. A tak, zatímco si Honza srolovával své náčiní zpátky do kalhot a pobíral se zpátky do své chaloupky pod lesem, princezna dál hledala mezi svojí vlastní vrstvou. Pod mračny první světové války, které se začaly stahovat nad Evropou, zkoušel po několik let otevřít zakletý zámeček princeznina lůna i francouzský ministerský předseda Aristide Briand. Tyhle pokusy vypadaly velice nadějně, ovšem politické důvody je přerušily, když byl obviněn z toho, že se nesnaží princeznu odklít, ale jí jen přetáhnout za účelem přetáhnutí Řecka na stranu Spojenců.

Princezna dál probrečela celé noci a zoufale se odevzdávala dalším pokusům o své odkletí. O odnětí toho temného kouzla z královské komnatky v jejím lůně se vedle jiných pokoušel i manželův "aide-de-camp" Lembessiss nebo jeden proslavený francouzský lékař. V téhle době už do naší princezny pronikaly nejen hluboké myšlenky psychoanalytického hnutí, ale i tělesné končetiny jeho přívrženců, například žáka veleslavného Sigmunda Freuda, Rudolpha Lewensteina. Sice i jejich pokusy zůstaly bez odezvy, vzala si od jejích strůjců naše chytrá princezna alespoň intelektuální inspiraci a odhodlala se přistoupit k problému vědeckým přístupem. Věda jí do téhle situace dostala (tím, že jí nesprávně vnutila ideu, že jen vaginální orgasmus je ten opravdový a dělá ženu ženou), tak ať jí z ní věda i osvobodí!

Princezna přečetla všechno co mohla a sama se stala rovnocennou členkou psychoanalytického hnutí, jehož duchovní statky začala popularizovat a i obohacovat. Nadešel konečně čas, aby své nové intelektuální výdobytky využila na prolomení své odvěké kletby a tak se odhodlala pro vlastní vědecký výzkum. "Co nesvedli vyřešit muži možná zodpoví jiné ženy", řekla si princezna a začala zkoumat široký vzorek vagín a orgasmů svých souputnic. Mnoho klitorisů a vulviček muselo být vědecky změřeno a mnoho pochviček mechanicky stimulováno (až 243), aby mohla dojít k exaktním výsledkům matematických vztahů mezi rozložením ženských genitálních částí a vaginálním orgasmem. Princezna-vědkyně zjistila, že mezi vzdáleností mezi klitorisem a vaginálním vchodem a schopností dosáhnout vaginální orgasmus existuje přímá souvislost: čím je tato vzdálenost kratší, tedy čím je klitoris blíž k poševnímu vchodu, tím má žena větší schopnost jej dosáhnou.

S dnešními vědeckými znalostmi (jsou uvedeny v blogu https://www.amateri.com/cs/blog/37299) víme, že sice měla v něčem pravdu, ovšem nemluvila o opravdovém vaginálním orgasmu ve smyslu orgasmu způsobeném stimulací tělesných částí umístěných uvnitř vagíny (bodů G nebo krčku dělohy), ale za vaginální orgasmus považovala jen takový, který je způsoben penetrací pochvy vnějším předmětem. Jelikož klitoris není jen ten vnější výčnělek ale mnohem větší orgán, kterého kořeny vrůstají pod kůži a obepínají vaginální vchod, jde klitorální orgasmus dosáhnout jejích stimulací zevnitř vagíny při její penetraci (čili mnoho orgasmů, které ženy považují za vaginální jsou vlastně jen klitorální). Princezně ovšem tyhle výsledky zcela postačovaly, Freud říkal "vaginální penetrace", a tak se na detaily dál neptala.

Změřila si svoji vzdálenost, se zděšením zjistila, že je tzv. "téleclitoridiennes" (vzdálenost mezi klitorisem a poševním vchodem větší než 2,5 cm) a jako rázná žena se odhodlala učinit nutná opatření pro to, aby své lůno učinila "paraclitoridiennes". Co nedokázali rytíři, dokáže snad skalpel a navštívila proslulého chirurga Josefa Halbana, aby jí chirurgicky přesunul klitoris níž. I když asi nemáte medicínské vzdělání, tušíte již, že ani tenhle definitivní pokus o odejmutí kletby se nezdařil. A to ani druhou operací, jelikož byl princezně tou první vzhledem k nedostatečným anatomickým znalostem viditelná část klitorisu oddělena od dovnitř vzrostlého zbytku.

Jako každý dramatický příběh má i tenhle ovšem morální a kladné vyústění a navazuje na první otázku z blogu. Cesta k vaginálnímu orgasmu sice zůstala uzavřena, ovšem jak už všichni pilní čtenáři románů vědí, většina nezamýšlených cest nás nakonec slepě přece jen zavede ke studni, sice jiné, než jakou jsme si představovali, ale mnohdy ještě bohatší. A tak i naše princezna při putováni za svým orgasmem, sice nezamyšleně, přece jen našla to, co hledala. Nezapomněli jsme na to, že vaginální orgasmus hledala jen proto, že jí měl poskytnout možnost stát se "dospělou", osobnostně vyzrálou ženu, tedy alespoň ve Freudovském pojetí. Otázka je, nemýlila se naše princezna v tom, že její zakletí leží tam někde dolů mezi stehny, a tedy v odpovědi na to, co dělá ženu dospělou?

Při hledání svého intimního potěšení natrefila na psychoanalytické hnutí, sama se stala jeho "přívrženkyní" (na jednom nudném banketu dokonce dělala i "rychlou" psychoanalýzu budoucímu prezidentu Francoise Mitterandovy). Stala se velice blízkou pacientkou, spolupracovnicí a do jisté míry i analytičkou Sigmunda Freuda, který svojí slavnou otázku "Co vlastně ženy chtějí?" směroval právě na Marii Bonaparte. Ten byl z Mariini klitoredoktémie poněkud zděšen a sám viděl důvody Mariiny "frigidity" v zapomenutém zážitku z dětství, který vykopal z jejího nevědomí (jednou načapala svého otce při milování s kojnou a ti jí pak, aby na to zapomněla, omámily stimulanty). Vedle nalezení a rozvinutí svých intelektuálních zdrojů navíc princezna vyrostla i po morální stránce, když po příchodu nacistů k moci pomohla vykoupit Freuda a 200 dalších pronásledovaných židovských příslušníků a dostat je ze země.

A tak naše princezna Marie našla to, co hledala, a nakonec přece dospěla v intelektuálně a morálně vyspělou ženskou bytost, mnohem bohatší než tu, o které zakletá ve své komnatě dlouhé roky snila. A to navzdory tomu, že "vaginální" orgasmus nikdy nezažila a na své strastiplné cestě si zcela rozsekala i ten poslední funkční kousek své královské vulvičky...