Pro jednu ženu s velkým Ž. IV

Jednou takhle na vánoce, dárky rozbalený, kluci někde v trapu, popíjíme s paní Brtníkovou kávu, koukáme na pohádku, když povídá,
není tady nějaký velký klid a prázdno. Nezkusíme s tím něco udělat?
Tak můžem, povídám.
Uplynulo hodně vody v Nise, když jedno mrazivé ráno vyrážíme směr klokánek v západních čechách.
Když mijíme ceduli označující konec města, slyším, mám strach.
Na prvním odpočívadle zastavuji.
Mám strach, že to nedám, už jsem stará a nemocná, povídá.
Nejsi stará a máš nás, mě a kluky. Ale rozhodni se sama, když řekneš Ne, otočím to, vrátíme se a nikdy ti to nebudu vyčítat.
Chvilku je ticho.
Jeď dál, celý zbytek života bych se trápila, že jsem to nezkusila.
Za pět měsíců jsme si domů přivezli dvě malý krásný okatý holčičky. Sestry

Nic , je poledne měl bych jít uklízet. Tak snad jsem těch 50 let jen tak nepromarnil

Ještě přemýšlím, jestli jednou naše děti, no děti, budou aspirovat na muže a ženy s velkými písmeny.
Starší syn, těžko říct, on je svůj, mladší, ten by jednou mohl, pokud mu nerupne v kouli.
A holky? Náš medvídek je radši se mnou v náklaďáku a Míla, ta zraje v typickou rajdu. Tak se neodvažuju tipovat.
Ale vím, že kdyby se něco se mnou stalo, jednou se třeba nevrátil, tak se dokážou všichni o mamku postarat.

MILUJU VÁS VŠECHNY LÁSKY MOJE. VÁŚ TÁTA.