Emja

Kapky stékají po skle Kreslí své dráhy a vytvářejí krásný ornament Dvě se slévají v jednu A někdy (to když je v cestě nějaké smítko) Se zase jeden proud rozděluje ve dva Stékají, dokud nesplynou ke konci své dráhy A nevsáknou do země

Vím, je to podivné a vy mi to snad ani nebudete věřit Všechny své lásky jsem potkal v dešti Ano v dešti, ačkoli často bylo nebe modré Stejně jako déšť smývá prach z ulic Pohled náhodné neznámé, která vbrzku mohla by se státi známou Vždy stále znovu smývá z mé duše Pocit odkázanosti sebe sobě samému A rty v okouzlení bezděky šeptají Máte tak krásné oči Jako by právě pršelo Máte v očích ocelový lesk mokrých dlažebních kostek A chtěl bych vás spolu s Jacquem Brelem přesvědčit Že právě já jsem ten, kdo vám navrší Pyramidy perel kapek dešťových Sesbíraných po zemích, kde nikdy neprší Co říkáte? Že nestojíte o ně? Ach ne, zůstaňte takhle ještě chvíli Vždyť, co když se krása ztrácí Stejně jako vysychají louže…

Ne, to nevadí, že prší To jen nechápaví lidé se pořád dívají A navzájem si říkají Proč tady ten promočený člověk stále postává A usmívá se Jakoby někoho čekal

Co kdybych někoho potkal?