Budeme kamarádi, ano?

Dnes jsem řekla svému známému tuto nepříjemnou větu. Budeme kamarádi, ano?
Je to docela fajn kluk. Je hodný, starostlivý. Pokaždé, když se za mnou zastaví, přiveze mi nějaký dáreček. Tu kytičku růží, jindy hořkou čokoládu nebo mandlouvou kávu, prý si ji u mne stejně odpije.
Jenže já vím, že by chtěl víc. Chtěl by mne jako milenku. A to má několk ale.
Za prvé je ženatý. Takže do postele se mnou, to by šel, ale večer rychle zpátky za ženou a dětmi.
Za druhé. I kdyby byl volný, je tam něco, co mně k němu sexuálně netáhne. Je mi v jeho přítomnosti dobře, ale asi stejně jako mi je dobře s Evou, s Martou a dalšíma holkama. Jsou to sice kámošky, ale ani s nimi nechci mít sex.
No a protože mi přijde nečestné a nesportovní dávat mu naději, že by mohlo něco být, musela jsem mu to dnes říci. Viděla jsem v jeho očích slzy a cítila, jak má hořko v ústech.
Ani dnes nedopil kávu. A to jsem mu uvařila s drcenými kakaovými boby a vanilkou.
Nevděk světem vládne.